a

a

neděle 21. srpna 2022

Hostýnská osma 2022


 Je to ještě ve mně?

Bylo září léta Páně 2017 a já čtvrtým rokem po sobě dokončil Brněnský Masakr. V náručí s rok a půl starým synem a za ruku s těhotnou manželkou. Už tehdy mi bylo ale jasné, že pokud si budu chtít pořádně užít to, jak děti porostou a vše s tím spojené, budu muset to "moje ultra běhání" nějak omezit. 
Během těch 5let jsem si bez výraznějšího tréninku zaběhl pouze 3x v Bílých Karpatech závod CzechUltraTrailTour o délce 18km, nebo 11km Běhej Lesy v Lednici. Dokonce jsem si párkrát zazávodil na silnici v rámci Hodonínského běžeckého poháru, ale bez výraznějšího tréninku to prostě nebylo ono. 

Loni (2021) o prázdninách odjela jednou manželka s dětmi na výlet na celý den. A já měl najednou celý den volný a tak jsem vyrazil pod Velkou Javořinu proběhnout si 18km trasu CUTT. Pak se naskytla možnost silniční desítky, kterou se mi bez tréninku povedlo dát lehce pod 50min. Po těchto dvou akcích jsem zjistil, že na tom nejsem tak špatně a v hlavě se mi rodil ještě smělejší plán... Masakr... Sice krátká varianta 30km, ale podívat se na stará známá místa do rodného Brna, bylo lákavé. Děcka začali od září oba chodit do školky a já když měl odpolední, měl najednou část dopoledne jen pro sebe. Začal jsem taky slyšet divné zvuky. Třeba TICHO! To po tak dlouhé době ani nevíte, jak zní. Ale hlavně jsem se zas trošku rozběhl. Po dokončení malého Masakru, jsem si ještě v řjnu střihl skrz kovid přesunuté CUTT (18km). A v hlavě se rodil plán. Plán pro rok 2022. Plán jestli na to Ultra ještě mám.

Radost po dokončení Malého Masakru byla velká

Podcasty a škvarková pomazánka

Na Masakru jsem se dozvěděl, že rok 2022 bude jubilejní 10 ročník. To by byla paráda se tu s partyjou kamarádů, co jsme to dřív běhali, zase sejít. To mi šlo tenkrát hlavou. A tak se taky rodil tréninkový plán. Který teda v listopadu a v lednu přerušil absolvovaný kovid. Ten možná malinko ubral sil, ale nadšení pro věc nikoli. Někdy po novém roce jsem objevil navíc kouzlo podcastů. Bylo fajn slyšet z mobilu i něco jiného, než Prasátko Peppu, Mášu a medvěda, králíčka Binga, nebo ovečku Shaun. Narazil jsem např. na kanál Makej Vole!  ale hlavně perfektní rozhovor pořadatelů Hostýnské osmy na kanálu hodinky365 

O Hostýnské osmě jsem slyšel už mnohokrát v minulosti. Registrace vyprodané pomalu pár minut po spuštění. Nápor při registraci takový, že padaly servery. Krásná příroda, super organizace, v podstatě víkendová akce (i s večerním koncertem) pro celou rodinu, legendární škvarková pomazánka, rodinná atmosféra atd. atd. Rozhodl jsem tedy, že si před Masakrem v rámci tréninku zajedu ještě sem. Bohužel dlouhý Masakr se letos nakonec neběží a tak jediná možnost, kde si dokázat, že na to ultra běhání pořád mám, bylo na Hostýnské osmě.
Takže kvůli škvarkovce a touze dokázat sám sobě, že dokážu za den vypít 6litrů ionťáku, čůrat za běhu, nebo po závodě chodit ze schodů, jak kdybych neměl klouby v kolenou, jsme s napětím jednu květnovou sobotu seděli s manželkou u notebooku a vymačkávali si F5ku na klávesnici.  😎

V rámci příprav a tréninku se jako Ionťák osvědčil IoniLyte

a také gely a tyčinky od edgaru. (řádně popsané pro blbé-mě)

Trénink

Jelikož bydlíme v nejlepší oblasti pro trénování horských ultratrailů, v samotném srdci Chamonix České republiky, v Dolnomoravském úvalu, kde nejvyšší kopec má asi 360 m.n.m., bylo potřeba také začít běhat v kopcích. Dřív jsem to tak neřešil. Měl jsem docela hodně km po rovině, ale také něco málo naběháno ještě z Brna, které oproti Uherskohradišťsku působí jak Káthmandú proti Dubrovníku. A taky na ten náš nejvyšší kopec jsem se dostal třeba i dvakrát týdně. I když toho času už je teď víc (začala běhat třeba i moje manželka 😎), pořád ho není tolik, co dřív, za mlada, bezdětna a bezstarostna. A točit pořád dokola 14km okruh okolo Štěrkových jezer s brutálním převýšením 20 metrů není prostě ono. Naštěstí máme coby kamenem dohodil (a zbytek dojel autem) Bílé Karpaty. Takže jsem zavítal několikrát i sem. Hlavně i proto, abych se naučil běhat s fofrklackama. Protože Masakr i když má kolem 63km, tak je profilem rozhodně daleko běhatelnější, než H8. Výhodu fofrklacků vidím třeba v tom, že do strmého kopce můžete jít jak stroj a při seběhu vám ty otřesy nejdou jen do stehen, ale rozloží se i do horní části. Což jsem doufal, že v takto strmém terénu bude ku prospěchu. Dokonce jsem si taky pořídil tu chytrou věc na ruku, co vám říká, kdy máte pít, spát, že už dlouho sedíte, kdy máte periodu apod. Bylo to pro mě nové zpestření, na kterém člověk viděl nějaký (i když orientační) progres. Zaběhl jsem si půlmaraton v Lednici (jako tu obec, kde se otužoval Cimrman, ne tu věc kterou máme většina místo televize) a s dětma jsme objížděli výše zmíněný Hodonínský běžecký pohár. Naše ratolesti sem tam stáli na bedně a já v rámci pestrosti tréninku trhal asfalt a snažil se na klasických silničních distancích 5-10km držet tempo co nejvíc a nejdýl ke 4min/km. 

Starter pack a kniha pro naladění na závod.

V Hostýnkách

Jelikož si tohle čtou jistě všichni, co sedí vpravo, tak je jim jasné, že jsem si v tom květnu F5 vymačkal registraci. Bohužel na konci školního roku nám lehli obě děti s angínou. A já, kterej v životě od děcek chytil maximálně hozenej míč a kterej (vyjma kovidu) je nemocnej maximálně, když je Saturn v konjunkci s Jupiterem, najednou ležel 7 týdnů před H8 s antibiotikama v posteli. Chytrej náramek mi pak samozřejmě po dobrání ATB a prvním běhu řekl, že mi VO2max hodnota spadla o 4 čísla, což jsem po doběhu, kdy jsem se cítil jako Berlínská zeď v 89, nemohl samozřejmě jako hloupej homo sapiens vůbec tušit. A jak už to u dětí bývá, nakonec v pondělí před H8 ulehl syn s horečkama a ve čtvrtek i dcera. Takže definitivně padla varianta rodinného víkendu a já odjížděl s vidinou, že se beztak s takovou v sobotu 13.8. probudím v Rajnoškách s horečkou.

Útulné nocoviště

Původně jsme chtěli vzít stan, ale jelikož jsem jel sám a jsem člověk praktický, tak jsem stan nechal doma, s tím, že se vyspím v tom našem sedmimístňáku. Stejně budu chtít jet hned po doběhu za rodinou domů, tak na co stavět stan. Je to přece děsně cool. Vždyť přece všichni ti Američtí běžci spí v těch svých pick-upech a vypadají jak z reklamy na štěstí. Kdysi jsme s kamarádem na Horské výzvě takto spali v jeho Touranu. Ale kamarád to měl tenkrát už ozkoušené a měl mezery v autě tuším vycpané polystyrenem. Proto já, jakožto zkušený běžec, který ví, že experimentovat v den závodu, ať už i s blbou zubní pastou se nemá... Tak jsem po složení sedaček v autě zjistil, že se do něj na délku nevlezu. Rsp. že bych potřeboval vypodložit něčím prostor mezi předními sedačkami a složenými zadními, aby mi hlava nepadala dolů. 😃 Usínal jsem teda diagonálně s tím pocitem, že se stejně nevyspím, protože když je druhý den velké očekávání, tak se často nervozitou budím ze sna. Že jsem třeba zaspal, nebo něco zapomněl apod. (taky to tak máte, že jo? že jo? ŽE JO??)

Spát jsem šel v 21, s tím, že bude stačit vstávat v 6 (Start závodu 8:00). Nemohl jsem samozřejmě usnou a vzhůru jsem byl od 5:00, s tím, že podle chytré aplikace na náramku jsem se vzbudil za noc jen 5x! Pocitově, tak 150x... Ale znáte to, zdá se vám, že jste nestihli start, že jste něco zapomněli a vracíte se pro to z 15km závodu, nebo že plno lidí kolem vás spí taky v autě a je jedno, že je to sedan, MPV, nebo třídvéřák z roku 93...

Snídaně šampiónů

Ze začátku

Pragmaticky jsem si vzal kotel jídla na snídani. Vafle, kešu máslo od edgaru, na to plno ovoce a semínek, smoothie, domácí buchtu, maté a já nevím co ještě. Samozřejmě jsem nervozitou snědl tak půlku a to jsem zjistil, že na H8 to mají vymakané tak dokonale, že v obecňáku mají celou dobu otevřený bufáč, kde máte plnohodnotný servis jídel a pití. Pak ještě tak 150x na záchod, obléct, umíchat ionťák a vitamíny od Ovonexu, nakopávák od Edgaru, pobalit popsané tyčinky, gely a magnesium na křeče, 150x na záchod, rozběhat, protáhnout, 150x na záchod a pak si skromně stoupnout někde dozadu startovního pole. Což nakonec hodnotím jako nejlepší rozhodnutí. Snad poprvé v životě jsem na závodě totiž nepřepálil začátek. Vyloženě jsem musel předbíhat závodníky co šli krokem. Navíc při prvním stoupání úzkou pěšinou se udělal takový špunt a šlo se velmi pomalu. Jakmile se cesta narovnala a rozšířila, hned jsem šel co nejvíc dopředu.

Před Kelčákem
Skotsko jak scian dubh

Klíště

Před závodem jsem si taky snažil orientačně určit, za kolik bych to mohl celé zaběhnout. V jaké můžu být momentálně formě. Tak jsem si na základě časů na kratších a lehčích distancích, (Masakr a ultra CUTT) vybral ten nejhorší a ten ještě podhodnotil. V hlavě jsem si tak snil o čase okolo 9h, nebo přes 9h...Ale hlavně jsem si to chtěl užít, doběhnout a dokázat si, že na to ještě furt mám. Na první kontrole na Kelčském Javorníku (5.6km 463 převýšení) jsem byl ale díky pomalému startu za 54minut!! Usoudil jsem, že bych musel sakra zrychlit a nepřijít na mě krize, abych se k času začínajícím devítkou přiblížil. Vypustil jsem to ale z hlavy, aby mě to moc netrápilo a snažil si užít "pravé Skotské" počasí, které ráno na horách panovalo. Přišel pěkný seběh a stoupání na Čerňavu, ve kterém nám za pomocí zvonců fandil Tomáš Štverák. Stoupák, mlha, zvonce... připadal jsem si skoro jak na Zegamě. Seběh z Čerňavy na první občerstvovačku byl teda výživný. Šněroval jsem to radši vedle příkré pěšiny mezi stromy a říkal si, jaká to bude prdel, tudy dnes ještě jednou běžet už notně unaven. Na Tesáku na občerstvovačce jsem se jen napil a běžel dál. Kousek před druhou občerstvovačkou jsem pod sjezdovkou na Troják prohodil pár slov s jedním závodníkem a snažil se na obličeji vytvořit něco, co by vzdáleně připomínalo úsměv pro zde stojícího fotografa. Na Trojáku jsem do sebe hodil gel, magnesium, nějaký ten meloun z občerstvovačky a hlavně kofolu, kterou tu rozlévali. Dál jsem pokračoval s jednou běžkyní, s kterou jsme se posléze dali do řeči. Po chvilce se mi to ale víc rozběhlo, tak jsme se rozloučili, aby jsme se v následujících asi 20km pořád potkávali. Jí to běželo z kopce, mně to zas táhlo ten den víc nahoru. Vždy, když mě docvakla, ohlásila se jako moje klíště.

Na občerstvovačce na Rusavě jsem do sebe podle svého rozpisu natlačil energetickou tyčinku a zajedl spoustou melounu. Taky jsem okusil kousek chleba s onou legendární škvarkovkou. 

Někde poblíž Čerňavy

Krize

Na kontrole na Obřanech jsem do sebe natlačil gel a potkal opět svoje klíště. Sondoval jsem od kolegyně, že když už to běžela, na jaký čas to tak máme přibližně rozběhnuto. Odpověděla, že tak 10, možná 11hodin. Vzal jsem si tedy do hlavy, že to mezi těmito časy musím dát, že dýl jak 11hodin to běžet nechci. Hlavně dýl jak 11h by znamenal už i pozdní dojezd domů. Kousek za Obřany jsme se dostali konečně na kousek normální cesty, aby vzápětí uhnula strmě kamsi do kopce a do křoví... Přes Skalný a dvě zamávání fotografům jsem se blížil na sv. Hostýn. Kousek pod ním jsem hodil domů manželce drát, jak si vedu, na jak dlouho to vidím apod. Náš Davča se hned samozřejmě ptal, s krásnou dětskou naivitou, jestli už jsem jako doběhl. Pak se obíhala křížová cesta na Hostýně a moje stehna už si začala připadat, jak kdybych za ně byl taky přibit na kříž. Kousek před začátkem seběhu do Chvalčova mě doběhlo klíště a seběh pralo hlava nehlava, div se málem nerozbilo. Já už začal cítit stehna, tak jsem spíš tak za pomocí fofrklacků seskakoval dolů. Při doběhu na občerstvovačku v Chvalčově jsem potkal pro dnešek na posledy svoje klíště. Zatímco já přiběhl, ona akorát odbíhala. Potřeboval jsem ale nutně protáhnout stehna. Tak jsem se zdržel trošku dýl. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si tu nedat polívku, ale nakonec zůstalo jen u melounů, kofoly a Ionťáku. Což se ukázalo jako školácká chyba. Při stoupání na Jehelník mi regulérně kručelo v břichu a honilo se mi tam snad všechno, včetně Sparťanů za pohárovou Evropou. Před Jehelníkem jsem dle svého itineráře dal gel, ale stejně jsem měl pořád hlad, že bych sněd i Kratochvíla. Naštěstí mi pracovala hlava a furt jsem se snažil jakž takž držet tempo. Až na seběh z Čerňavy na Tesák. Ten jsem připosraně scházel/sbíhal zase bokem stezky. Úplně jsem viděl, jak mi podjedou vanilky a křeč se zakousne do stehen a ty se zakřiví jak Farinova zatáčka. Předběhl mě zatím jiný závodník se slovy ve stylu, že ráno to tudy bylo lepší. Jak zmizel, povolila mi aretace a fofrklacek se zasunul a já se nějaký metr po svahu sesunul...



Diagnóza: Ultratrailový běžec


Kousek pod sv. Hostýnem

Kousek od cíle a přece daleko

S rukama jak kominík jsem doběhl na Tesák. Hrála tu live nějaká punková kapela a atmoška mě úplně nabila. Konečně jsem taky něco snědl. Konkrétně sýry, salámy, melouny....hodně melounů a chleba se škvarkovkou. Díky kapele jsem si vzpomněl, že sebou tahám celou dobu mp3. Vytasil jsem teda trumf v podobě největších fláků nakopáváků Jury Vaňka a rozběhl se vstříc další občerstvovačce, kde měla být opět polívka, ale hlavně pivo!! Úplně jsem zapomněl, že jsem si dle harmonogramu měl za rýče hodit ještě další energetickou tyčinku od edgaru. Běželo se po červené t.z., ale o kousek dál už trasa zahýbala jinam a musel jsem hledat fáborky. Byl jsem sám a tak jsem občas ztrácel jistotu, jestli běžím správně a byl místy zmatenej jak Hancko v Norsku. Při seběhnutí do Sochové jsem za sebou uviděl pronásledovatele. Nechtěl jsem dát kůži lacino, tak jsem do kopce trochu zabral. Strojovým tempem jsem ukrajoval kilometry do cíle. Hlavu tupě sklopenou do země, když v tom jsem i přes sluchátka zaslechl vedle cesty šramot. Zvedl jsem hlavu a v ten moment jedním ladným skokem, jak Jaroslav Sakala v nejlepších letech, přeskočila cestu srnka. Prvně mě napadlo, co do té škvarkovky dávají, ale pak jsem si řekl: "Vaňku, seš v lese, co se divíš." Kopec na Čečetkov začal po chvilce strmě stoupat, asi jako inflace v České republice. Nutil jsem se pořád do konstantního tempa. Pak se objevil hřeben a já zas mohl běžet. Navíc rozcestník, který poukazoval na Lázy (poslední občerstvovačka) o vzdálenosti 2km, mě značně nabudil. Snažil jsem se hecnout slečnu, kterou jsem míjel, že za dva kiláky bude pivo, ale ta moje nadšení moc neopětovala. Konstatovala, že tu bydlí a že ví, co nás ještě čeká. Musel jsem jí dát za pravdu. Už když jsem si několikrát doma procházel mapu s trasou závodu, tak konec vypadal dost punkově. V podstatě od Čečetkova po Lázy se pohybujete kousek od Rajnochovic. Ale cesta vás zavede ještě kolem dvou kopců a přes Kunovickou hůrku. Kopec, kterej když jsem viděl z Rajnochovic a uvědomil si, že to je ten poslední, na kterej se stoupá přímo vzhůru, tak se mi udělalo špatně. Z obce Lázy se to zdá už kousek, ale je to pořád furt daleko...

Poslední kopec pohledem z Rajnochovic

A vyhrál si taťko?
Na poslední občerstvovačce, jsem zapomněl, že jsem měl v plánu si dát gel, i na tu už jednou zapomenutou tyčinku. Polívka a pivo mě totiž spravili jak dobrovolníci Hodonínsko po tornádu. Běželo se mi dobře, i když mě jeden závodník ještě trhl. Při obíhání kopce Hradiště byla ještě utajená kontrola. A mně se pak naskytl pohled na Kunovickou hůrku. Ten pohled byl silně demoralizující. Při sbíhání k úpatí kopce a na poslední kontrolu jsem předběhl jednoho běžce a ucedil jsem zkroušeně mezi zuby: "To ještě půjdem na tuhle ku...rvu?" Do kopce ač to bylo "jen" nějakých 150m převýšení mě kolega běžec předešel. A já bych v ten moment radši absolvoval celou show Páji Chabičovského s koncertem Kačule Pokorné (i s přídavkem), než šel tento kopec. Naštěstí na vrcholu kopce se to zlomilo a já se ihned rozběhl. Trhl jsem dvojici co se zastavila u rozhledny a o kousek níž i běžce, co mě do kopce předešel. Cesta se ještě nad Rajnoškama trochu klikatila a já ještě zahlédl nějaké závodníky před sebou. Ty už jsem sice netrhl, ale ve finiši kdy jsem ještě u obecňáku přebrodil říčku Juhyni a oběhl stanové městečko (určitě tempem 3min/km 😎) jsem si připadal nezničitelný. Tak nezničitelný, že bych zvládl klidně jak Franta Kocourek překusovat pětikoruny, nechat na sobě rozbíjet šutry apod. Dostal jsem medailu a na dotaz jednoho z organizátorů, jestli si to dám hned znova, jsem odvětil, že dneska ne, až zítra. 😏 Protahoval jsem se a volal domů. Davídek s Esterkou byly nadšený, že je táta v cíli a Davídek se mě opět s krásnou dětskou bezelstností ptal: "A vyhráls taťko?" odpověděl jsem mu: "Noo, skoro Davi." Protože čas 10h 49min 17s a to, že jsem si s nějakým 6-7mi měsíčním tréninkem dokázal, že na to pořád mám, je pro mě malá osobní výhra. 
Cílové foto


Resumé

U auta jsem do sebe naklopil zbytky ionťaků a pojedl, co jsem nesnědl ráno. Vytáhl válec a u auta se krom strečinku pořádně "proroloval". Studená sprcha a vynikající guláš byly třešinka na dortu! (druhou byla výhra Zbrojovky 😂 ) Věděl jsem, že nejlepší bude jet domů. Vidina měkké postele a ranního probuzení od dětí byla lepší, než karimatka a probuzení od bečících ovcí přes cestu. Navíc vím, jak na druhý den slouží nohy a večer jsem byl po sprše a jídle docela fresh. Navíc domů, do Uherského Ostrohu, do lékárny, do prdele to je mi smutno, to je necelá hodina a půl cesty. Cestou jsem ještě volal s kamarádem Martinem, člověkem, který mě k ultraběhání vlastně dovedl. Musel jsem mu asi 40minut poreferovat o tomto úžasném závodě. Doma už děti spali, tak si moje vyprávění vyslechla jen manželka. A ráno? To za mnou pod peřinu došel Davídek. Říct mi, že mě jde potulit, protože mě včera celý den neviděl. Běhání mám rád, ale tohle je prostě víc. Čas s dětmi na úkor běhání mi to takto krásně vrací. A já jsem za to rád!!

Můžu říct, že mě Hostýnky zaskočili svojí náročností. Ač jsme zde byli v květnu na prodlouženém víkendu a já tu byl běhat, tak i přesto mě překvapila strmost kopců a jejich náročnost. Jako dobrý nápad hodnotím vzít fofrklacky, v sebězích se podvědomě šetřit a nepřepálený začátek. Myslím, že jinak bych měl stehna po 30km rozbitý jak Jarda Jágr svoji KIU. Takto sice pobolívaly, ale zpravilo to vždy krátké protažení. Taky jsem rád, že nebylo nějak extra vedro. Ta mlha, místy mrholení a mírné teploty mi nesmírně vyhovovaly. Jsem totiž typ člověka, co se už i při 20°C potí jak Petr Novotný při vykládání vtipů ve svých estrádách. Navíc když jsem viděl, jaká je v Hostýnkách absence lesa díky kůrovci, tak se netěším, až tu někdy zažiju letní pařák. Ano, doufám totiž, že se sem v příštích letech vrátím a třeba s delší a náročnější přípravou zaběhnu lepší čas. Můžu říct, že po této zkušenosti řadím H8 mezi svoje TOP a MUST RUN závody a doufám, že třeba za rok budu mít tu možnost si zase proběhnout krásné Hostýnské vrchy se super servisem pořadatelů.

Pokud to někdo dočetl až sem, tak mu děkuju za jeho čas. Omlouvám se taky, že je to tak dlouhé, ale jsem toho všeho pořád plnej, jak Španělská národní banka mosaznejch cihliček. Další dva dny, byla nejobtížnější činnost chůze ze schodů a dosedání (třeba na wc). Ve čtvrtek už jsem se byl ale vyklusat a v sobotu jsme nakonec vyrazili na závod. Protáhnout tělo a protočit nohy na silniční desítku. Týden po H8 za 44:32 není na hobíka snad zas tak zlé.


Někdy je fotka víc jak tisíc slov

Trasa měla nakonec místo 68 km o 2víc. 


-RUNFREE-

foto zdroje: Ludmila Polišenská  svaner Jakub Stryk





 


čtvrtek 5. července 2018

CUTT Bílé Karpaty

Rodina je pro mě na prvním místě. Nesnažím se nic dělat na úkor dětí nebo ženy. Čas s děckama je pro mě k nezaplacení. No a tak od loňského zářijového Masakru jsem se rozhodl to moje běhání tak nehrotit. Užívat si poslední měsíce manželčina těhotenství a následnou otcovskou "dovolenou". Ale když vám přes cemr přejde třicátý jaro, když máte na kontě víc utřených zadnic, než naběhaných kilometrů, když máte víc výškových metrů formou vynášení děcek do 4. patra, než těch naběhaných, když máte míň naspaných hodin, než studenti o zkouškovém, ale hlavně, když vám udělají novou atraktivnější trasu na vašem srdečním závodě (Brněnský Masakr), tak to si pak chcete někde "osahat," jestli na to běhání pořád ještě máte!

Taková příležitost se mi naskytla 28. 4. Již třetím rokem se seriál CzechUltraTrailTour (CUTT) koná také v Bílých Karpatech. Z domu to mám co by z balkónu dohlédl, kamenem nedohodil a autem za 30 minut dojel. Před dvěma lety jsem tam navíc běžel Ultra distanci. Ještě mám zbytek soudnosti a na tuto trasu se letos nepřihlásil. Přemýšlel jsem dlouho nad 30km... Stařecká moudrost však rozhodla, že s letošníma naběhanýma asi 267km po rovinatých cyklostezkách (hlavně po nocích z hokny) bude nejkratší 18km trasa s převýšením 680m, to nejrozumnější.V 5hodin ráno mi zazvonil budík. Neslyšné vyklouznutí z ložnice, aniž bych vzbudil manželku s dětmi, mám již natrénováno. Následovalo kafe, maté, pohanková kaše s ovocem, lnem a práškem z kořene MACA. Pak odjezd směr Vápenky, kde bylo zázemí a start závodu. Při registraci jsem se potkal s ostrožským Michalem Nožičkou, kterého znám díky akcím K.O.B.A.L.T.u. Parkovali jsme vedle sebe, tak jsme se vybavovali a chystali na závod. Michal krátkou trasu běžel i loni a tak jsem sondoval, jak moc je "jednoduché" minout odbočku pro tuto trasu. Michalův loňský čas 1:48 se mi zdál pro mě jako reálná meta. Sportovní duch, adrenalin a "kalkulačka" s přepočty mých osobáků na různých tratích však snili o čase 1:30... No něco mezi by bylo fajn. Michal mi říkal, že by to za tu hodinku a půl chtěl letos dát. Prognostikoval jsem, že to bude na bednu a že se ho pokusím uviset.
Tady jsem Michala ještě uvisel :)

Zhruba půl až čtvrthodinu před startem proběhl ještě poslední výklad pravidel a v 8:00 středohorňáckoslováckého času se odstartovalo. Michala jsem uvisel do prvního stoupání. (Čti přeběhnutí silnice z areálu do lesa, hned naproti). Trochu jsem se obával, jak se mi poběží první (a pro moji trasu jediné) velké stoupání, když naposled jsem do pořádného kopce běžel na již zmiňovaném Masakru. Sám jsem byl překvapen, že dobře. Můj zdegenerovaný otcovský mozek si furt recitoval knížku Frantu vláčka náklaďáčka: KDYŽ SE VELKÝ KOPEC BLÍŽÍ, NAPNE VŠECHNY SVOJE SÍLY, SUPÍ, FUNÍ, ALE JEDE, ABY BYL VŽDY NA ČAS V CÍLI. A můj nos občas zaznamenal vůní medvědího česneku, právě zde hojně rostoucího. Pak přišla odbočka pro 18km trasu na hlavní hřeben. A tím přišlo i to, čeho jsem se bál. Nikde ani noha... Závodníci přede mnou a za mnou nikde... Vzpomínal jsem, jak jsem se tu kdysi v létě 2015 byl sám proběhnout... To absolutní ticho horského lesa, stezka a pár nohou sunoucích se po ní... Pak jsem kdesi před sebou v kopci zahlédl závodníka... Toho musím dostat, blesklo mi hlavou. Zašumělo ve mě magnezium a voda z lahve. Na otevřeném hřebeni Javořiny byla už jeho postava zřetelná. Krásná panoramata směrem do naší vlasti, zamávání fotografovi a jeho povzbuzení. No a adrenalin stříkal pomalu ušima. Seběh po asfaltu k Holubyho chatě, Slovenské panoramata, a slova obsluhy na občertsvení, že jsem sedmej a asi dvě minuty od bedny ve mě aktivovaly mód nesmrtelnost level 99. "V seběhu to stáhneš." říkali když jsem odbíhal.
hlavní hřeben vedoucí k Velké Javořině

V kratičkém stoupání do sjezdovky jsem měl závodníka už na dosah ruky... Seběhy mi vždycky šly a bavily. Pustil jsem se tak střemhlav dolů. Po chvilce jsem předběhl závodníka a mnul si ruce, jak mi to jde.
JEN CO MINE VRŠEK HORY, Z KOPCE DOLŮ JE TO HRAČKA, OTEVŘENÉ DEPO VÍTÁ, FRANTU VLÁČKA NÁKLAĎÁČKA... hahahaaaa...Kde máme ty další?... No po chvilce se seběh narovnal, sem tam se i obrátil... Při seběhnutí ke Kamenné boudě jsem už cítil pohled a dech na svých zádech. Pak už přišla rovina do cíle. Cca 2-3km před cílem mi začalo docházet, že mi začíná docházet. Nohy tuhnuly a soupeř mě lehce minul. Snažil jsem se ho uviset, ale marně. Frantu vláčka na chvilku vystřídali Mirai, ale já, i když už nemohl, tak víc jsem prostě nepřidal... Před cílem jsem viděl manželku a tetičko\kmotřenko\švagrovou s dětmi. Vzal jsem si našeho Davida a Míšinu Verunku a vběhl do areálu. Vidina toho, že to mám za sebou.... Jo vlastně on Marek Navrátil, organizátor CUTT vymýšlí pro závodníky originální doběhy do cíle. Běžel jsem tedy s dvěma dětma ještě skrz areál Vápenek k závěrečnému překvpaní... jo...To by se nesmělo běžet kolem ohrady se zvířátky... Děcka se vám šprajcnou ani nemrknete :))... "Verunko, půjdeš za mamkou?" "Jo"...vyřešeno... Davida jsem drapnul do ruk a běžel tak s 13kilovým děckem k fotbalové brance... "Musíte dát gól, pokud nedáte, musíte oběhnout ještě jedno kolečko." hlásil klučina u balónů...Nemít za sebou 12letou kariéru mladistvého fotbalisty, asi bych se na místě v tomto stavu rozbrečel. Mně ale hlavou šlo to, jestli to mám poslat do vinglu, nebo vršovickým dloubákem do středu branky... Nakonec mi selský rozum velel vsadit na jistotu a precizní placírkou jsem poslal balon po zemi do prostřed brány. Vzal jsem Davida a doplahočil se do skutečného cíle...

Doběhl jsem 7. z 19 závodníků s časem 1h 45minut. Manželka mi pak ještě oznámila, že Michal vyhrál! Dokonce s časem který si "vysnil"  1h 30minut. I told you! :-)
Pak už se mi vše slívá ve změť sprchy, pobíhání za našim Davidem, burgr, "Nechoď do toho rybníka!", pár slov s Michalem, kafe, prolízačky, pár slov s Michalem, zvířátka v ohradě, pár slov s manželkou, zvířátka v ohradě, poblité triko od Esterky, "Nechoď do toho rybníka!", vyhlášení výsledků z krátké tratě, výhra v tombole, pár slov s manželkou, "Nechoď do toho rybníka!", prolízačky, vyhlášení střední tratě, odjezd domů....

S téměř tříměsíčním odstupem musím říct, že vzhledem k tomu, kolik jsem toho odběhal, je pro mě čas 1:45 docela husarským kouskem. Řekl bych, že tělo, ač si odvykne, tak si velmi rychle rozvzpomene, co se od něj chce. Chtěl jsem, aby mi tento závod nastavil nějaký pomyslný zrcadlo, abych byl schopen určité sebereflexe...... Jsem rád, že i když se mi podařilo doběhnout v (pro mě) pěkném čase, mám dost soudnosti na to, abych věděl, že tohle je pro mě asi fakt nyní strop. (Pár dní po závodě jsem byl rozbitej jak hračky našich děcek.) S tím, kolik toho nyní odběhám, přestávám mít ambice na nějaké závodění. Natož třeba Ultra jako je Masakr. Letos ač se to nepíše snadno, fakt ne...

-RUN FREE-

čtvrtek 16. listopadu 2017

Brněnský masakr 4x a dost?


"Máme tu cosi cosi latinsky."
...
"Bude to chtít čehosi latinsky tolik a tolik."
...
"Podej mi cosi cosi lékařskou hantýrkou."
....
"Teď vám pane Vaněk to místo lokálně umrtvím."
...
"Říkáte o sklo? Já se podívám, jestli tam nějaký nezůstalo."
...
"Nedívejte se. Pak to okoukáte a příště si to budete chtít šít sám. Jako ten pán, co nám tu na odběrech tvrdil, že mu máme dát jehle a ampule a že nám krev donese sám."
...
Byl pátek 1.9. a já ležel na traumatologii v Uherskohradišťské nemocnici a šili mi pořezanou dlaň. Svoji zručností jsem v práci dokázal na levé ruce vyčarovat hlubší ránu o délce tří stehů...V lékařské zprávě stálo něco o vytažení stehů za 12-14 dní... Neschopenka a kontroly nejsou věc příjemná a tak jsem pomocí matematického úkonu sčítanec, sčitanec, součet věděl, že svatbu kamarádů následující víkend nestihnem, ale Masakr... alespoň ten Masakr...

Teď je v módě si prý všechno fotit
a sdílet to na sociálních sítích.

STŘIH

Byla sobota 16.září, 5:30 ráno a já jako tradičně vcházel mezi prvními do šatny sportovního areálu na Družstevní ulici v Řečkovicích... Letos už po 4... Letos to bylo ale jiné...chyběl Martin... Nejzavilejší soupeř a nejbetelnější kamoš. Čekali v termínu Masakru narození dalšího potomka... A samozřejmě... Měl ze mě strach. :)) ...Byl tu však jeho taťka a Michal, další kamoš z naší běžecké bandy. Dlouho jsem zvažoval, jestli chodit běhat i se stehy v ruce. Ale věta doktorů: "Udržujte ruku v suchu a čistotě." mě možná nahlodala... Blbé tři stehy a já s rukou uhýbal kde čemu, jen aby nenastaly nějaké "komplikace" a já byl včas "uschopněn" a mohl běžet...Běžet svůj nejoblíbenější a letos jediný závod. Poslení výběh jsem tak absolvoval nějakých 18 dní před závodem. Něco "delšího" pak asi měsíc... Snažil jsem se sám sobě vnutit myšlenku, že si aspoň odpočnu, konečně se vyspím víc jak 5-6hodin za den, budu víc natěšený a že to uběhnu zkušenostma...Ale taky zahnat myšlenku, že je to dlouhá pauza bez běhání v nevhodnou dobu a že chození s rok a půl starým dítětem po venku a dřepy po večerech nejsou alternativa... Přehodnotil jsem tak ambice... O asi 100km lehčí nohy jak loni a nevědomost co "pauza" se mnou udělá, jsem šel do závodu s rozhonutím, ať si turbodědek s Michalem běží kam chcou a já budu rád, když to zaběhnu stejně jak loni.
Taky je moderní fotit si co během závodu sníte.

Prší, prší jen se leje

Před startem jsem potkal samé známé tváře, Michala, turbodědu i Kubu, který loni dlouhou dobu běžel po mém boku. Jako vždy jsem se snažil rozklusat a ještě protáhnout. Michal s dědouškem řešili, jestli běžet s bundou, když prší, nebo bez. Mně chlanější počasí a drobný déšť vyhovuje daleko víc, než vedro a tak jsem se rozhodl běžet jen v šortkách a tílku s návleky, aspoň to člověka nebude nutit zastavovat. Odstartováno bylo v 7hodin a my se vydali vstříc krásným třiašedesáti kilometrům. Hned kousek za Řečkovicama dědek vystřelil, jak Lajka v sovětském kokpitu. Za ním zmizel aji Michal. V duchu jsem si říkal, že je stejně doběhnu v Adamově na prvním očerstvení. Pod prvním kopcem mě míjeli dva běžci a říkali si něco o tom, že běží 4..a něco na kilometr, že budou muset zpomalit. Zbystřil jsem a stejně jako oni zvolnil. Nejsu magor, abych se odvařil takto ze startu. První výhledy z kopce dolů směrem na Čebín ukazovaly, že letos to bude jak někde na "Skotyš Hájlends." Cestou z České do Lelekovic jsem potkal smíšený pár a chvíli s nimi poklábosil. Ale po chvíli asi vyhodnotili moje tempo za pomalé a zmizeli mi ve stoupání. Začínalo pršet víc a tak mě napadlo, jaká sranda to asi bude na skalách Babího lomu. Celkem to tu odsýpalo a i seběh dolů byl velmi rychlý, ale začaly mě brát slabé křeče do levé achilovky. Dost mě to vyděsilo a tak jsem do sebe na prvním občerstvení kopl tubu magnézia a povolil pásek s čipem na noze a tkaničky. To už začalo regulérně chcát a mě napadlo, že tílko a šortky byly možná blbej nápad a že když tu není starej Martin ani Michal, že si asi po zbytek závodu budu muset vystačit sám se sebou.
Ráno v teple sportareálu

10°C a Skotsko jak Sgian-dubh

Seběh do Adamova byl ale v tomto počasí paráda. Krásná měkká cesta, bláto a voda cákající od noh, prostě "pjůr ranfrí". Dole v Adamově mají na nádraží digitální tabulu, co ukazovala 10°C... Furt pršelo a čekala mě asfaltka podél fabriky... Jak mi to krásně běželo z kopca, tak tady mi to vůbec neběželo a tak si mě pár lidí natřelo na chleba jak zlevněný máslo... Zhruba 20km a první krizička... Furt mi v hlavě zněl ten flák z rádia a já se snažil přidat víc...V okolí Nového Hradu mlha, déšť a barevné lístí kouzlilo atmosféru jak někde ve Skotsku. Rovinku k památníku jsem bežěl sám a byl to opět vopruz. Až kousek pod památníkem mě doběhl jeden závodník, prohodil pár slov a zas mi utekl. Během seběhu jsem musel proklepávat zkřehlé a ztuhlé ruce. Na občerstvení v Adamově jsem se nadopoval dalším magneziem, pojedl, popil, do láhví dolil a vyrazil. Cestou na rozhlednu jsem stihl napsat ženě, že už jsem zhruba v polovině. Letos byla kontrola uvnitř rozhledny v přízemí. Nevím, jestli se jen pán chtěl schovat před děštěm, nebo to byl záměr, abychom z prvního stupně rozhledny viděli i do kraje... Pršelo a byla mlha... takže pointu jsem nepochytil.
Hlavně si ten čip dotáhnout, ať nespadne...

Zážitky z bruslení

Po rovině do Babic se běželo dobře, po asfaltu v Babicích hůř, za Babicema v blátě se už bruslilo. Rozmáčená a bahnitá cesta a seběh dala řádně "pokouřit" znaveným a deštěm chlazeným stehnům. Sem tam jsem si nedobrovolně vyšlápnutím bahna popojel a byl rád, že jsem neskončil s křečema někde v bahně. To samé od kontroly na 40km až do Bílovic. Obsluha na kontrole mi oznámila, že ještě 2km z kopce na občertvení a že..."pozor klouže to"... Další test pro již zbýdačené stehna formou seběhu v blátě dával tušit, že dědka s Michalem nedoženu. Jindy bych předchozí dva seběhy oroštoval a něco nahnal, dnes jsem na to neměl. A to se ještě několik metrů běželo takovým žlíbkem, kudy regulérně bahnem tekl potok dešťové vody. Začínal jsem být mezi hlavou a patama jak fyzicky, tak psychicky. Zatímco na kontrolu na 42km jsem loni doběhl za 4:41, tak letos jsem tu byl o 15minut později. S odbíjením pravého poledne jsem vybíhal vstříc posledním asi 21km.

Hlavní je běžet

Zavolal jsem znovu ženě, že domluvený čas zatím platí. Tedy 14 až 14:30 v cíli. Doufal jsem, že ztrátu doženu. Cestou nad Bílovice jsem se dal do řeči s dalším závodníkem. Postěžoval jsem si, že mi zimou tuhnou haksny... Konstatoval, že běžím hodně na lehko. Mrkl jsem na něj a on měl dlouhé gatě a triko... V tomto bych se já zas po pár metrech upekl do zlatova... Ještě než mi utekl, tak jsme se pobavili po kolikáte kdo beží. Seběh dolů k trati jsem na podmáčené cestě jen tak srabsky polechtal a ten den už asi po čtvrté se snažil co nejmíň pomočit za běhu. Což se mi asi po čtvrté moc nepovedlo, ale na dešti to na mě znát nebylo. Co znát bylo, byla pauza bez běhání. Cítil jsem, že tohle začíná být moc. Ale furt jsem si v hlavě snažil srovnávat, že musím běžet, že nesmím na rovince přejít do chůze, nebo zastavit, to bych se pak už asi nerozběhl. Stoupání na 12 kontrolu se mi dařilo plynule vybíhat. Dokonce jsem před ní doběhl pár závodníků. Ale než jsem si zmrzlýma rukama otevřel tubu s magnéziem, doplnil pití a něco zhltl, všici migli cemrem a byli pali... Za kontrolou během dalšího blátivého seběhu jsem narazil na větší skupinu dětí (školní výlet v sobotu?), kteří ochotně nastavovali dlaně a plácali si s každým kdo běžel. Měl jsem v tom bahně co dělat s rovnováhou, abych se trefil do jejich dlaní a nepoliskal je. Jedno z dítek mi hlásilo, že jsem snad 25... Zlatý voči... 25 kerýho jste možná viděli během půl hodiny děcka...
Rodinná podpora.

Konec dobrý, všechno dobré

V Ořešíně "U koní" na 13 kontrole jsem sondoval, kolik je hodin. Bylo kolem 3/4 na 2... Zbývalo mi tedy asi 45minut na 9km, abych stihl podobný čas jak loni. Vzhledem k tomu, v jakém jsem byl stavu a že jsem věděl co mě ještě čeká a nemine, jsem na čas kolem 7:30 rezignoval a stanovil si na tuto vzdálenost hodinu a tu se stůj co stůj snažil udržet. Furt mi v hlavě znělo "Když nemůžeš tak přidej víc." Vyškrábl jsem z paty poslední zbytky sil a šinul se k cíli. Na poslední občerstvovačce na 59km jsem už ani nedoléval nic do flašek. Jen se napil, nechal procvaknout kartu, něco zhltl a povzbuzen slovy, že už jen necelé 4km se vydal směr Řečkovice. Ještě jsem se snažil hecnout závodnici, kterou jsem předběhl, ale ta na moje "Už jen 3.7km" odvětila něco ve smylsu "Já vím, ale vím co mě ještě čeká."... Já se slovy "Vím, sešup v Zamilcu." pomalu mizel... Letos jsem byl zvědavej, co déšť s tímto srázem udělal. Nicméně moje obavy se nenaplnily a bylo to "jen" o hubu jako každej rok. Zbývalo se ještě vydrápat Řečkovickou zástavbou do cíle. To se mi za mohutného fandění rodiny a otce Pavla povedlo. Spolu se synem v náručí a v doprovodu těhotné manželky jsme proběhli branou v čase 7:50:37. Mezi prvními se s gratulací přihrnul už vykoupaný, vyvoněný a vysmátý děda Gajárek. Doběhl za 7hodin a 6minut (hovádko). Já se hned nahrnul k horkému čaji a zkoušel se nějak protáhnout a prohřát. Potkal jsem vymydlenýho Michala s časem 7:34, kterej stejně jak děda Gajárek po chvilce mizel domů. Nikomu se v tom nečasu asi nechtělo zdržovat. Ani se nedivím. I já se rychle vysprchoval, vybublal ve vířivce a letos vynechal masáž, abychom mohli co nejdřív jet domů. Rizota mi půlku sežral náš David a tak jsem si chuť zlepšil až cestou domů na hovězím burgru a pivu.
Martin mi asi připomíná, že mě dvakrát porazil...

Letošní Masakr byl pro mě asi nejtěžší. Jednak fyzicky díky rozmáčené trati, dešti, zimě i běžeckému výpadku, ale i psychicky, kdy jsem skoro celou dobu běžel sám. Vidina syna a ženy v cíli byly tím hlavním motorem co hnal ten můj jednoválec. Chtěl jsem ale stůj co stůj letos běžet. Dokonce i porazit ty dva darebáky :). Byl to taky letos jediný závod, o který jsem málem přišel a ani nevím, jestli příští rok poběžím. Uvidím, jak nám půjde péče o dva potomky. Vzhledem k tomu, jak náročné mi přijde skloubit běh s hoknou a jedním dítětem, tak to vidím spíš reálně za rok na kratší variantu. Martin mi tvrdí, že on se třema dětma za rok poběží 63km. Já jsem ale teď ve stavu, kdy se naběhané kilometry po Masakru pohybují v řádech desítek a kdy konečně "NEMUSÍM" běhat z odpolední a kdy "NEMUSÍM" v sobotu ve 4 vstávat, abych trénoval. Užívám si klid a pohodu, občas se někam kousek proběhnu a čekám, až GáGa (tak David říká ségra) přijde na svět. Letos byl Masakr hlavně teda nejemotivnější. Možná i víc, než když jsem žádal na B7 manželku o ruku. Doběhnout totálně vyčerpaný a na kaši svůj neoblíbenější závod, ruku v ruce s manželkou a synem v náručí je vážně NĚCO!! Tak mě tak napadá, že dvě děti rovná se dvojnásobné emoce.... :-) no uvidíme za rok. :)


Jsou věci...

...které si za peníze nekoupíte.






Zdroje: Facebook Brněnský Masakr, David Kuneš a o.Pavel Krejčí

středa 5. října 2016

Brněnský Masakr 2016

"Doufám, že se takle budeme nahánět až do cíle." prohodil ke mně při stoupání na Nový Hrad jeden ze závodníků, s kterým jsme se až doposud neustále míjeli. Nějak jsem to nechápal a ani nevím, jaká odpověď se mi vylinula z úst. Pak prohodil: "Četl jsem tvoje reportáže z loňských ročníků. Moc hezký."
"Jak víš, že jsou ode mě?" otázal jsem se a uvnitř se malinko nadmul.......ne z kohoutkové vody, ale pýchou, že to čte někdo krom mě a manželky.
"Tě poznal podle ksichtu." prohodil Martinův taťka
Závodník přitakal a dál jsme běželi všichni tři spolu.

Prvně jsem psát o Brněnském Masakru nic nechtěl, ale to, že si to moje povídání přečte taky někdo, komu to "nevnutím," mě možná přimělo o opaku.
S Martinem jsme se začli štengrovat a hecovat už pomalu po skončení loňského ročníku. Později na mě zkoušel flignu, že nakonec nepojede, že má moc práce na hospodářství a kdesi cosi. Asi si myslel, že polevím a s taťkou, s kterým měl letos běžet, si mě pak povodí. Já jsem nic nenechal náhodě a poctivě běhal. I přes přírustek do rodiny se mi dařilo držet si zhruba podobnou porci km jako loni (asi jen o 40km méně). S tím rozdílem, že letos nebyl čas na nějaké další sportovní aktivity jako TRX, BOSU, apod. Oproti loňsku jsem absolvoval jen jeden závod a to CUTT v Bílých Karpatech. Jednak se trať podobala té Masakrové a druhak jsem chtěl letos závodit jenom na Ultra distancích. O dovolené na Šumavě jsme pak navštívili i Martina, s kterým jsem si byl snad po 2 letech zaběhat. Strategicky sebou při výběhu v polích pleskl o zem, aby si až do startu Masakru mohl stěžovat, že ho bolí stehenní povázka a že si to přivodil na výběhu se mnou... Pocit viny ve mě nevzbudil, ale nakonec raději běželi s taťkem Masakr každý sám. Martinovi jsem ještě na poslední chvíli radil různé cviky na povázku, aby ulevil bolesti a do Masakru byl fit. Stihl jsem ho taky varovat, že ať se nepokouší uzdravit natolik, že mě nakonec porazí. S takovou, že mu příště jako lék na povázku poradím Savo do kafe.
Čekaly mě tedy tři výzvy. Porazit chromého Gajárka, pokusit se porazit nadupaného "staršího" Gajárka, ale hlavně zlepšit loňské umístění i čas.
Pár týdnů před startem jsem rešil ještě nemalý problém s obutím. Moje boty doznaly značného stádia rozpadu a vypadaly jak Old Shatterhandova kanoe. Naštěstí nic co by neopravila jehla a nit a tak se mohlo jít závodit.
Old Shatterhandova kanoe

Předzávodní dění
Závod se konal 17.9. My však do Brna přicestovali už ráno den před. Čekala nás ještě kousek za Brnem svatba našich kamarádů. I hostina...Slovo, které běžec, co se poslední měsíc vyvaroval VEŠKERÉHO ALKOHOLU a snažil se poslední měsíc vyvarovat všech "těžkých" jídel, nechce slyšet. :)
Za všemi těmi sladkostmi, řízečky, guláši, apod. jsem díky své fantazii viděl Martinův obličej, kdyby tam měli obloženou prasečí hlavu, nepotřeboval bych ani fantazii. :);)
Druhý den mě čekal budíček ve 3:30. Naspal jsem tedy nějakých 6hodin. Zbouchal jsem ke snídani velkou misku pohankové kaše s kakaem, kokosem, lnem, chia semínky, agávovým sirupem a banánem. Vypil šálek kávy, zeleného čaje, kalabasu maté a hodně vody. Balené, ne té kohoutkové. Hodil jsem do sebe pro sichr ještě dvě imodia. Rozloučil se s manželkou a vyrazil na noční rozjezd. V šatně jsem byl opět mezi prvními. První tu byl Petr Švanda. Pro mě duše tohoto závodu. Člověk, který neustále hýří úsměvem.
Petr fotil, bavili jsme se, já ještě cháloval banány a připravoval ledvinku. Letos po nehodě s batohem na CUTT jsem chtěl běžet opravdu na lehko. S jednou půl litrovou flaškou v ledvince a druhou v ruce. V kapsách od ledvinky jsem měl pak akorát pár tyčinek, solné tablety, tři tuby magnézia a pohotovostní balíček papírových kapesníků, proti kohoutkové vodě. Občerstvovačky jsou stejně zhruba co 14km. Venku před areálem jsem se pak rozklusával a potkal jsem oba Gajárky. Dělali si ze mě čurinu, že běžím radši dřív, abych měl náskok....gauneři....
S úsměvem jde všechno líp

HOVADO
Před startem v 7:00 jsem se ještě stihl pozdravit a popřát hodně štěstí s Mirkem. Pak už dav závodníků vyrazil a já s ním. Chvíli jsem se držel s Gajárky, ale v prvním stoupání jsem jim odběhl. Oproti loňsku byla moje strategie taková, že minimalizuji čas na občerstvovačkách, že se pokusím oproti loňsku mírne kopce vyběhnout a že malou stranu budu řešit během běhu jak profíci. Tím pádem jsem si vysnil čas co nejblíže k 7 hodinám.
Někde kolem Velké Baby mě míjel Petr Švanda s tím, že si musí odskočit, radil jsem mu, ať to pustí za běhu. Se slovy, že není Radek Brunner zmizel v křoví. Při seběhu do České mi začínalo kručet v břiše... Malinko mě to vylekalo a tak jsem z blízkého stromu "ukradl" jabko a rychle ho zhltnul. Kopec na Babí lom jsem stejně jako loni a předloni šel. To stejné celý skalnatý hřeben. Tady člověk pokud nechce vyhrát stejně nic nenahoní. Při doběhu do Vranova na občerstvovačku jsem si nechal procvaknout kartičku a dolít vodu do flašek. "Zdar ty hovado, ty to pěkně hrneš!" Zaslechnul jsem za sebou. Otočil jsem se a tam Martinův taťka (pro snadnější psaní a rozdělování TMG-taťka Martin Gajárek). "Do řitě, snad se neprojeví nepsané pravidlo první občerstvovačky." blesklo mi hlavou. (Tedy to, že vítězí ten, kdo zde toho druhého docvakne...) TMG se zde taky nezdržoval a tak jsme vybíhali spolu.

Čím ho krmí?
 Před námi byl seběh do Adamova, krátky, táhlý, klikátící se. Tahle pasáž je opravdu nádherná. Dali jsme s TMG řeč. Martina (pro snadnější psaní a rozdělování SMG-syn Martin Gajárek) prý někde v prvním stoupání začlo zlobit koleno. Přemýšlel jsem, jak moc je SMG odhodlaný závod dokončit na úkor totálního zmrzačení. TMG mi pak říkal něco ve smyslu: "SMG mi říkal, že to v sebězích umíš. To já už radši šetřím kolena."
Řekl jsem mu, že to sice jo, ale že se šetřím, ještě není ani půlka a že když jsem to běžel prvně, tak jsem to pouštěl už ze startu a na koncu jsem byl rád, že su rád. Běželi jsme pořád po spolu a pod Novým Hradem se k nám přidal onen závodník. V prudším stoupání na Nový Hrad jsem podřadil na dvojku, tedy na rychlochodecké tempo. Rovinku k Máchovu památníku jsme běželi všichni tři opět spolu. TMG málem přeběhl odbočku a já ho upozornil, že tady do prava (Štětináč v mém těle zaklel).Od kontroly u Máchova památníku po kontrolu v Adamově nás dělil krásný klikatící se seběh, podobný tomu předchozímu. Mně se chtělo čůrat a tak jsem vytáhl tajnou zbraň... Teď se ukáže praxe nabraná z nočních běhů z odpolední, kdy jsem trénoval čůrání za běhu... Trénink je ale něco jiného, než závod a tak mi vlivem "špatné koncovky" TMG solidně odběhl. Jestli takhle se šetří "stará" kolena, tak já su Yiannis Kouros... TMG si to slušně pelášil z kopce. Pustil jsem seběh taky, ale měl jsem co dělat, abych ho udržel na dohled. Sem tam jsem zahlédl opálenou postavu bez trika problesknout mezi stromy o několik zákrutů pode mnou. Doběhl jsem na kontrolu na občerstvovačku v Adamově na 30,5km. TMG odtud zrovna odbíhal... Doprd... čím ho ten SMG krmí... šlo mi hlavou. Rychle jsem dolil vodu do flašek, něco zhltnul a do ruky vzal koláč. Na rozhlednu nad Adamovem do stoupání jsem opět podřadil na chůzi, tlačil do sebe koláč a doufal, že TMG taky půjde... Talefonicky jsem dal vědět manželce, že už jsem zhruba za půlkou, aby věděla, kdy dorazit se synkem do cíle. Napsal jsem ještě SMS SMGéčkovi: "Ua, cim ho dedu krmite?" TMG jsem došel až u rozhledny a odtud jsme běželi opět spolu.

TMG mizí definitivně

Spustil se mírný vlahý deštík a my klusali směrem do Babic. Odtud nás pak prudký seběh poslal na další kontrolu na 37.5km. Únava už byla u mě trochu znát a sem tam jsem protřepával stehna. Zejména, když jsme do kopce přecházeli do chůze. Od kontroly Nad Arboretem (39.5km) nás čekal seběh do Bílovic na kontrolu a na občerstvení. Odtud už je to "jen" půlmaraton. Doběhli jsme sem za 4hodiny 41minut po startu závodu. Tedy zhruba v době, kdy Jirka Čípa dobíhal do cíle... Při vybíhání z Bílovic jsem volal manželce, že za cca 2 až 2,5 hodinky bych mohl být v cíli. Dostalo se mi odpovědi: "David teď usnul, záleží, kdy se vzbudí."...Jo, člověk míní, děti mění. :) Při stoupání do strmého kopce nad Bílovicemi jsme přešli opět do chůze. TMG mi říkal, že s takovou to za ty 2 hodiny nestihnu... Takže jakmile to šlo, oba jsme to rozběhli. Chvilku jsme klusali, ale najednou jsem ucítil, že to nejde, levé stehno se začínalo kroutit jak Farinova zatáčka... první nástup křečí byl tu. Přešel jsem tedy do chůze a snažil se stehno protřepávat. TMG se samozřejmě vzdálil. Jakmile to šlo, tak jsem to rozběhl. Na kontrole na 44km jsem viděl TMG naposledy. V dálce v seběhu mizela opálená postava bez trika... Nerad bych skončil někde ve škarpě s nohama ztvrdlýma jak vyprané prádlo v lednu a tak jsem seběh jen tak polechtal. Jenže jsem se dostal do situace, kdy za mnou nikdo, ani přede mnou nikdo. TMG v nedohlednu... Je to pakárna v takovým dlouhým závodě "osiřet." Silou vůle jsem se nutil do běhu a dokonce jsem se těšil na "Myší díru." Tedy dlouhý táhlý asi 3km výběh do kopce.
Hrnem Brnem
Aspoň ten osobák a skalp chromého

Snažil jsem se občas jít, občas popoběhnout. Přede mnou se na obzoru objevil běžec, ale jakmile zjistil, že běžím, rozběhl se taky, jakmile zjistil, že jdu, šel taky... Po chvíli mě předběhl z ničeho nic běžec a při předbíhání mě uklidňoval slovy: "Neboj, mně to běží jen do kopce, v seběhu mi zase utečeš ty." Utrpení skončilo ve chvíli, kdy jsem doběhl na občerstvovačku na 50.5km. Konečně záminka pro to se na chvilku zastavit a narovnat tu Farinovu zatáčku ve stehnech. Během krátkého strečingu jsem do sebe bez rozmyslu hodil kolu, sýr a salám. Jak se říká: "Prd.. si to přebere..." Následoval seběh a já měl na dohled onoho závodníka co mi natrh triko ve stoupání. Držel jsem se za ním a opět si za běhu napůl počůral nohy. Pomalinku jsem stahoval jeho náskok a zas mě to začínalo bavit. Při prodírání se křovím jsme na chvilku dali řeč o tom, že je klika, že nemáme nedělní košilu, jinak by jsme si ji potrhali... V dalším seběhu jsem mu maličko cukl. Ale jen do chvíle, kdy se terén obrátil směrem nahoru... Někde před poslední občerstvovačkou mi zmizel uplně... V protisměru jsem pak ještě potkal běžce, který mě hecoval, že do cíle už je to kousek! Na občerstvovačce už jsem si dolil jen jednu lahev a zmizel ve mě další sýr se salámem. Už jen 4km do cíle. Za běhu jsem hodil drát manželce a sondoval, kdy dorazí. Prý až po doběhu, že teď "vstávají". Pomaličku jsem se šinul k vytouženému cíli a doufal, že když už "nešklóbnu" TMG, tak že to aspoň zaběhnu rychleji jak loni. Před seběhem v "Zamilcu" mě minul závodník a pak i závodnice, ale ta mě pustila před sebe, že já prý budu v seběhu určitě rychlejší. Připadal jsem si jak kdybych měl ten den na triku napsáno "Pozor umím seběhy." a odvětil jsem, že v tomhle posledním prudkým opravdu ne. Jako každej rok to bylo o držku, nohy po 62km běhu pokřivený jak ty zrcadla na Petříně, podklad kluzký, sklon alá skokanský můstek a já to šněroval od stromu ke stromu. Na poslední kontrole kilák před cílem jsem doběhl závodníka co mě před chvíli trhnul. Zřejmě běžel ve dvojici se slečnou a čekal. Já dostal chuť závodit a zapnul jsem mód nesmrtelnost level 99, sice pozdě, ale přece. Vydrápal jsem se pod silničním viaduktem do Řečkovic a rozběhl to. Na dohled jsem měl u konečné šalin ještě jednu závodnici, ale tu jsem už nakonec nedoběhl. V cíli jsem pak mávnul sestře a Johance od SMG do objektivu. Čas se zastavil na hodnotě 7:28:46. Tedy o 8 minut lépe jak loni. Zaslechnul jsem ještě hlas komentátora že moje osoba obsazuje 68 místo. Jágr by měl určitě radost... Dostal jsem medaili, vzali mi čip a já slastně přijímal gratulace. Stejně jako každý rok jako první od Petra Švandy. Také od onoho závodníka, co mi tvrdil, že mu to běží jen do kopce: "Mně se to člověče pak nějak rozběhlo."  hlásil mi při podání ruky... Od Johanky jsem sondoval co SMG. Prý pokračuje. Sice kulhá, ale pokračuje. Po chvilce dovezl taťka manželku a syna. Hrdě jsem synátorovi pověšil medaili na krk a ta v zápětí skončila v jeho ústech. :) Vynořil se i TMG z šaten. Doběhl o 18 minut dřív, jak já. Jeden z cílů tedy nesplněn. Jablko nepadá daleko od stromu a TMG si mě dobíral, že mě naučí, jak se běhá. Dodal pak taky, že mu slezly tři nehty. Když porovnám, v jakém stavu se dokulhal SMG do cíle, skoro jak 2 hodiny po nás, tak moje zthulé nohy dva dny po závodě jsou tím jednookým mezi slepejma. :-) Já si pak užil ještě luxusu ve formě sprchy, výřivky a masáže. Pak jsme ještě s rodinami poseděli u rizota a střádali plány na další rok.
Já doufám, že konečně prolomím hranici 7 hodin a nechám za sebou jak TMG, tak SMG. Kdybych letos zkusil nástup křečí nějak "přeběhat" třeba bych TMG do cíle uvisel a s jazykem na vestě bych ho v cílovém kopečku zařízl. Nicméně situaci jsem vyhodnotil zvolněním, čehož TMG náležitě využil!! Smekám před ním skalp Sama Hawkense. Mně už se pak těžko dostávalo do závodu a narozdíl od kolegy co "se mu to nějak rozběhlo," tak mně to naopak asi někam odběhlo...


Gratulace

Brněnský Masakr se nám s Martinem zaryl hluboko pod kůži. Pro mě je to závod s velkým "ZÁVOD". A beru ho jako "vrchol sezóny." Těším se a trénuji na něj celý rok. Má všechno, co krásný závod má mít. Nepředražené startovné, startovní balíček, který není plný reklamních kravin, spoustu občerstvení během i po, úžasné zázemí s možností welness, perfektní dobrovolníky i značení, navíc trať je opravdu krásná. Pro mě, jako rodilýho Štatlařa je to taky hlavně otázka hercny! Jedinou nevýhodou Brněnského Masakru je to, že ze 4ročníků jsem byl jen na třech...
-RUN FREE-

PS: přehled mých časů z loňských ročníků

2014-8:56:18
2015-7:36:25
2016-7:28:46

PPS: Martine pořád platí, že se úplně oholím, až mě v nějakým závodě porazíš!!!!!!!
07:28:46
07:28:46
07:28:46

sobota 28. května 2016

CUTT Bílé Karpaty aneb Proběhni se za humny

Když jsem natrefil na webu na stránky CUTT a zjistil, že jeden ze závodů se poběží v pro mě asi 30km vzdálených a mnou oblíbených Bílých Karpatech, neváhal jsem ani na chvilku.
Parametry závodu byly "skoro" stejné, jak podzimní Brněnský Masakr. Takže jsem CUTT pojal jako kvalitní trénink na závod v mém rodišti. Ještě jsem se snažil nalákat betelnýho kamoša Martina, ale ten s díky odmítl. Údajně moc práce na baráku, ale je mi jasné, že měl strach, že bych ho jak loni na Masakru vyklepal jak Ivani Amíky. (Zdravím do Měčína ;-) :-) ).
Profil trati CUTT-Bílé Karpaty

Předzávodní horečka

Jak bývá mým zvykem, týden před závodem se snažím minimalizovat fyzickou aktivitu. Takže jsem se byl jen jednou lehce "bosky" vyklusat a celý týden do sebe rval Magnosolv. Plán byl jasný, užít si to a zaběhnout to v podobném (ne-li lepším) čase jak Brněnský Masakr (7:36). Což se později ukázalo, jako ne příliš dobrý nápad.
V noci z pátka na sobotu jsem se prospal necelých 7 hodin s jednou kulturní vložkou na přebalování syna a od 5 hodin dolaďoval poslední detaily. Snídaně, kafe, maté, zelený čaj, voda s chia semínky, banánovo/mangový koktejl s lnem a chia semínky (jak jsem nedávno zjistil, prý se tomu říká smoothie) a další várka magnosolvu. Autem jsem z Ostrohu vyjížděl zhruba ve čtvrt na 7 a ještě se stihl pozdravit s Ostrožským guruběžcem Tondou. Už od Blatnice se proti mně tyčil v dálce majestátně vysílač Javořiny, který se mi ukázal ještě při příjezdu do Vápenek - tentorkát mnohem blíž. V rychlosti jsem si vyzvedl tašku a číslo, převlékl se v autě, snědl banán, doplnil další spoustu tekutin a šel se trochu proklusat a protáhnout.


Ostrý start

V 7:45 začínal v areálu RS Vápenky ještě poslední výklad trati a pravidel a byly zodpovídány poslední dotazy. V 8 hodin bylo odstartováno a dav závodníků na 64 a 31 km se vydal vstříc prvnímu stoupání. Před závodem jsem přemýšlel, jestli první kopec jít, nebo běžet. Vzhledem k tomu, že všichni kolem běželi, bylo rozhodnuto. Samotného mě překvapilo, jak se mi běželo dobře, ale pro jistotu jsem ke konci stupání párkrát přešel na "indiána". Pak přišel kratičký seběh na Kubíkův vrch a poté klus po hřebeni na Krůžok. V těchto místech se závodníci už dost rozkouskovali a tak jsem se držel skupinky, která měla celkem svižné tempo. Z Krůžoku jsme si seběhli k bratům na Slovensko do Staré Myjavy. Poté strmě po sjezdovce nahoru směrem k první občerstvovačce na 13.5km na Pridolie, kam jsem doběhl poměrně brzy, snad ani ne za hodinu dvacet. Snědl jsem tam akorát banán, nějaké arašídy, napil se a polil vodou. Ještě jsem tam do sebe hodil solnou tabletu a do ruky vzal z batohu tyčinku a první tubu s magnéziem. Následovalo stoupání na Velkou Javořinu-nejvyšší bod celé trati. Místy bylo stoupání už prudké a tak jsem střídal chůzi s během a jedl tyčinku. Poté jsem do sebe pro sichr kopl ještě magnézium. V nejprudším stoupání fandil postarší pár a hecoval mě, že už je to kousek a že jsou nádherné výhledy. Do kopce jsem předešel ještě jednoho závodníka a už jsem vyhlížel hřeben Javořiny. Najednou jsem uslyšel odkudsi ze křoví cvakání až jsem se zarazil... a on tam fotograf Lukáš Budínský :).
Řekl jsem mu, ať příště dá vědět, že bych se aspoň usmál a on na to, že to by zas nebylo autentické. :) Tak jsem mu ještě pochválil výběr místa pro focení a drápal se dál na hřeben. Pak přišla krátká rovinka a seběh k Holubyho chatě, kde bylo další občerstvení formou vody, čokolády a tyčinek. Dolil jsem vodu do vaku, snědl čtvereček čokolády a vzal s sebou tyčinku. Za chatou se trasy dělily. 31km čekal už jen seběh do cíle, delší trasa sbíhala do obce Květná-Strání. Tedy na cca 5km sestoupat 500 výškových metrů. Naštěstí seběhy mi jdou a baví mě, takže na občerstvení na 27km jsem byl celkem rychle. Před vběhnutím na občerstvovačku stály dvě malé slečny a zběsile fandily s kravským zvoncem - nebo něčím tomu podobným. Na samotné občerstvovačce pak hrála hudba a byla srašně fajn atmosféra. Lidi ochotně dolévali vodu do vaku, nabízeli hořčík, banány, salámy, pivo, kolu, prostě na co jste si vzpomněli. Já uzmul dvě tablety hořčíku, vypil jednu tubu magnézia z vlastních zásob, pojedl, popil a s banánem v ruce vyrazil rychle dál.
Foto by Lukáš Budínský

Tuhej jak Franta Kocourek

Následovalo stoupání a klesání na Novou Horu. Tedy na třech km vystoupat 200m a to samé zase naklesat-blátivým zarostlým remízkem. Na rozcestí Staré Díly jsem potkal závodníka fotíc si rozcestník. Ríkal mi, že si v blátivém seběhu nějak hnul s kolenem a že když se dívá na název tohoto místa, tak ví proč. "To jako, že seš starej?" zeptal jsem se ho, on trpce souhlasil a povzbudil mě k další cestě. Po chvilce se zaběhlo do lesa, kde cestu křižoval potok. Chvíli jsem se díval kudy ho obejít, ale stejně jsem to nakonec vzal skrz něj. Když TRAIL, tak TRAIL. :) Za ním začalo nejprudší stoupání celého závodu. Zrhuba 3 km a 500 výškových metrů. Velký Lopeník opravdu nebyl zadarmo. V tomto stoupání mě předešel jeden závodník s hůlkama. Chvíli jsme debatovali, jestli ti borci ze špice tohle stoupání běželi, nebo ne a že občerstvovačka na čtyřicátýmdruhým bude určitě vysvobození. Moje tempo bez hůlek se však nedalo srovnat s tím jeho s hůlkama a tak jsem po chvíli osiřel. V prudkém stoupání jsem rozkousal dvě solné tablety a snažil se proklepávat za chůze tuhnoucí stehna. Vykoupení přišlo naštěstí brzo a na vrcholu Velkého Lopeníku jsem se za pozorování desítek turistů raději na chvilku zastavil a protáhl. Připadal jsem si jak Franta Kocourek, když se v Zeel am See koupal v tom horském jezeře a lidi poté na něj házeli ty stošilinkový bankovky, řvali bravo a on je nemohl sbírat, protože byl uplně TUHÉ! Moje postava se však nedočkala žádných bankovek jen slov: "Jé tam někdo cvičí tělocvik"...

Dobíhání na první občerstvení

Praskla mi voda

Následný seběh mě trošku probral z letargie. Stejně tak skupika bajkerů, kteří se dotazovali, kolik to běžím a na kolikátém jsem km? Po odpovědi že 64 a že zhruba na 35, se mi dostalo velkého uznání a povzbuzení. Připadal jsem si minimálně jak Scott Jurek na Apalačské stezce a tak jsem seběh zvládl celkem hravě. Na občerstvovačce na nějakém 42km jsem si připadal jak v Jiříkově vidění. Místní nám tu napekli buchty, domácí sekanou a udělali vodu s citronem. Normálně bych něco takového na závodě asi vůbec nejedl, ale po stoupání na Lopeník jsem byl ve stavu, kdy bych snědl i Frištenskýho se sáněma, tak to ve mě jen zahučelo a já se olizoval až za ušima (pozn. uši mám velké, takže je to nadlidský výkon). Nechal jsem si dolít vodu do vaku, vytáhl MP3 a s vidinou toho, že těch 22km už lehce doklušu jsem vyrazil dál. Vše vzalo za své, když po asi 500 metrech jsem zjistil, že mi praskla voda, resp. vak na vodu, a že mi z batohu na zadek, stehna a lýtka kape voda. První myšlenka byla, že stejně za nějakých 10km je další občerstvovačka a pak už je to jen 10 km do cíle a že je to osvěžující v tom vedru mít mokrý zadek, stehna a lýtka. Navíc vak mám už 6 let a má na to nárok...To by ale nesměly přijít pasáže přes horské louky nad Březovou a nad Strání, kde Slunce v tu dobu pálilo určitě mnohem víc, než na Badwateru. Zde jsem vypil poslední tubu s magnéziem (aspoň nějaké tekutiny) a kochal se výhledy na Ostrožské jezera, Svatý Antonínek a Střečkův Kopec, prostě na místa, kde rád běhávám.
Banán do ruky, nasadit drsný výraz a rychle pryč

Piju vodu, piju kolu, piju pivo, piju vše co teče

Následné přeběhnutí hlavního tahu na Slovensko, dávalo tušit blízkost poslední občerstvovačky na Kamenné boudě a tak jsem zavrhl myšlenky na vyptání nějaké vody od četných cykloturistů. Cesta se však neskutečně vlekla a nějaké 2 km mi přišly jako jeden Ultramaraton. Na občerstvení měli opět plno super věcí. Mě hlavně zajímala ale tekutá forma. Mají vodu-šup tam s ní. Mají kolu-jéé ta byla odporně sladká, jééé nelako pivo-ááách neskutečně hořké. Zajedl jsem to banánem a salámem omáchaným v soli. Polil se vodou a vyrazil na poslední stoupání na Velkou Javořinu. Pomalu jsem odpískal veškeré běžecké ambice, protože kopce už jsem fakt nevyběhl a tak jsem připomínal turistu, který se občas na pár metrů rozběhl. Pod vysílačem se cesta hned lámala strmě po modré dolů a já věděl, že je tu poslední seběh. Míjel jsem ještě jednoho závodníka, který si stěžoval na tuhá stehna a že z kopce mu to neběží. Já se naopak těšil, jak to pustím z kopce dolů, stehna nestehna. Začátek klesání spíš ale připomínal mamutí skokanský můstek s popadanými stromy. Až když jsem se dostal na zpevněnou lesní stezku a cyklostezku tak jsem to rozběhl. Po chvilce jsem míjel čistý průzračný potůček, tak jsem k němu přiskočil, dal si doušek a opláchnul obličej. Byla to obrovská vzpruha. Doslova polit studenou vodou jsem pelášil stinným lesem směrem k cíli, kde čekala manželka se synem, švagr, naši a synovec s neteří. Ještě jednou jsem využil podobný "čůrek" k osvěžení a valil dolů. Zhruba 4km seběh jsem slupnul jak malinu a dostal jsem se do slunkem prohřátých Vápenek. Čekal mě asi ještě kilák asfaltového pekla. Ale to už mě nerozhodilo. Občas jsem běžel po silniční čáře a dělal, že su na Badwateru a nesmí se mi roztéct podrážky. Pak už jsem jen zahlídl fandící rodinu.

Fanfára pro řadového běžce

Manželka mi pod cílovým černým obloukem dala do náruče synka a já s ním za velkého aplausu (takovej neměl určitě ani vítěz :-) ) a komentáře Marka Navrátila-ředitele CUTT: "Budeme muset vyhlásit novou kategorii pro nejmladšího běžce!" přišel do cíle ke stolu s výsledky, kde si paní zapsala moje startovní číslo. Za 8 hodin 18minut po startu závodu. Odevzdal jsem syna manželce, přijal první gratulace a na manželčin dotaz, jak se cítím, jsem odpověděl: "Jsem utahanej jak šňůra od záchodu." U stolku s výsledky jsem viděl nějaké kelímky s vodou a tak jsem hned do sebe jeden vyklopil, ani nevím, jestli to bylo pro závodníky, nebo to tam měl někdo odložené. Dehydratace a žízeň jak víno dělají divy. Následoval strečink, objednání jídla a pití a pak hurá k autu a do sprchy. Při čekání na sprchu jsem klábosil s ostatními závodníky a mizí ve mě džus a nealko pivo. Po sprše a burgru a dalsím množství tekutin se citím tak, že bych mohl běžet znovu... teda aspoň těch 31 :). I odřídit domů to zvládám, nicméně následující dny se mým největším protivníkem (stejně jak pro Kung-Fu Pandu) stávají schody... Chůze dolů z nich je pro mě nadlidský úkol po většině náročných závodů a tento nebyl vyjímkou.
Není nad to ještě bydlet ve 4 patře bez výtahu. :)

S výsledkem jsem zpětně spokojen. Trasa je náročnější než Masakrová a těžce jsem to podcenil, když jsem si ji k ní přirovnával. Tím pádem i moje ambice byly přestřelené. Avšak myslím si, že nebýt chybějících tekutin, výsledku by se mi podařilo dosáhnout snad podobného. Co mě těší je i to, že na náročnejěší trati jsem dosáhl lepšího času, než Martin loni na Masakru... takže tady je rukavica a GAJÁRKU TŘES SE :) :) :) :) :)

 -RUN FREE-


foto: Lukáš Budínský a web CUTT