a

a

čtvrtek 16. listopadu 2017

Brněnský masakr 4x a dost?


"Máme tu cosi cosi latinsky."
...
"Bude to chtít čehosi latinsky tolik a tolik."
...
"Podej mi cosi cosi lékařskou hantýrkou."
....
"Teď vám pane Vaněk to místo lokálně umrtvím."
...
"Říkáte o sklo? Já se podívám, jestli tam nějaký nezůstalo."
...
"Nedívejte se. Pak to okoukáte a příště si to budete chtít šít sám. Jako ten pán, co nám tu na odběrech tvrdil, že mu máme dát jehle a ampule a že nám krev donese sám."
...
Byl pátek 1.9. a já ležel na traumatologii v Uherskohradišťské nemocnici a šili mi pořezanou dlaň. Svoji zručností jsem v práci dokázal na levé ruce vyčarovat hlubší ránu o délce tří stehů...V lékařské zprávě stálo něco o vytažení stehů za 12-14 dní... Neschopenka a kontroly nejsou věc příjemná a tak jsem pomocí matematického úkonu sčítanec, sčitanec, součet věděl, že svatbu kamarádů následující víkend nestihnem, ale Masakr... alespoň ten Masakr...

Teď je v módě si prý všechno fotit
a sdílet to na sociálních sítích.

STŘIH

Byla sobota 16.září, 5:30 ráno a já jako tradičně vcházel mezi prvními do šatny sportovního areálu na Družstevní ulici v Řečkovicích... Letos už po 4... Letos to bylo ale jiné...chyběl Martin... Nejzavilejší soupeř a nejbetelnější kamoš. Čekali v termínu Masakru narození dalšího potomka... A samozřejmě... Měl ze mě strach. :)) ...Byl tu však jeho taťka a Michal, další kamoš z naší běžecké bandy. Dlouho jsem zvažoval, jestli chodit běhat i se stehy v ruce. Ale věta doktorů: "Udržujte ruku v suchu a čistotě." mě možná nahlodala... Blbé tři stehy a já s rukou uhýbal kde čemu, jen aby nenastaly nějaké "komplikace" a já byl včas "uschopněn" a mohl běžet...Běžet svůj nejoblíbenější a letos jediný závod. Poslení výběh jsem tak absolvoval nějakých 18 dní před závodem. Něco "delšího" pak asi měsíc... Snažil jsem se sám sobě vnutit myšlenku, že si aspoň odpočnu, konečně se vyspím víc jak 5-6hodin za den, budu víc natěšený a že to uběhnu zkušenostma...Ale taky zahnat myšlenku, že je to dlouhá pauza bez běhání v nevhodnou dobu a že chození s rok a půl starým dítětem po venku a dřepy po večerech nejsou alternativa... Přehodnotil jsem tak ambice... O asi 100km lehčí nohy jak loni a nevědomost co "pauza" se mnou udělá, jsem šel do závodu s rozhonutím, ať si turbodědek s Michalem běží kam chcou a já budu rád, když to zaběhnu stejně jak loni.
Taky je moderní fotit si co během závodu sníte.

Prší, prší jen se leje

Před startem jsem potkal samé známé tváře, Michala, turbodědu i Kubu, který loni dlouhou dobu běžel po mém boku. Jako vždy jsem se snažil rozklusat a ještě protáhnout. Michal s dědouškem řešili, jestli běžet s bundou, když prší, nebo bez. Mně chlanější počasí a drobný déšť vyhovuje daleko víc, než vedro a tak jsem se rozhodl běžet jen v šortkách a tílku s návleky, aspoň to člověka nebude nutit zastavovat. Odstartováno bylo v 7hodin a my se vydali vstříc krásným třiašedesáti kilometrům. Hned kousek za Řečkovicama dědek vystřelil, jak Lajka v sovětském kokpitu. Za ním zmizel aji Michal. V duchu jsem si říkal, že je stejně doběhnu v Adamově na prvním očerstvení. Pod prvním kopcem mě míjeli dva běžci a říkali si něco o tom, že běží 4..a něco na kilometr, že budou muset zpomalit. Zbystřil jsem a stejně jako oni zvolnil. Nejsu magor, abych se odvařil takto ze startu. První výhledy z kopce dolů směrem na Čebín ukazovaly, že letos to bude jak někde na "Skotyš Hájlends." Cestou z České do Lelekovic jsem potkal smíšený pár a chvíli s nimi poklábosil. Ale po chvíli asi vyhodnotili moje tempo za pomalé a zmizeli mi ve stoupání. Začínalo pršet víc a tak mě napadlo, jaká sranda to asi bude na skalách Babího lomu. Celkem to tu odsýpalo a i seběh dolů byl velmi rychlý, ale začaly mě brát slabé křeče do levé achilovky. Dost mě to vyděsilo a tak jsem do sebe na prvním občerstvení kopl tubu magnézia a povolil pásek s čipem na noze a tkaničky. To už začalo regulérně chcát a mě napadlo, že tílko a šortky byly možná blbej nápad a že když tu není starej Martin ani Michal, že si asi po zbytek závodu budu muset vystačit sám se sebou.
Ráno v teple sportareálu

10°C a Skotsko jak Sgian-dubh

Seběh do Adamova byl ale v tomto počasí paráda. Krásná měkká cesta, bláto a voda cákající od noh, prostě "pjůr ranfrí". Dole v Adamově mají na nádraží digitální tabulu, co ukazovala 10°C... Furt pršelo a čekala mě asfaltka podél fabriky... Jak mi to krásně běželo z kopca, tak tady mi to vůbec neběželo a tak si mě pár lidí natřelo na chleba jak zlevněný máslo... Zhruba 20km a první krizička... Furt mi v hlavě zněl ten flák z rádia a já se snažil přidat víc...V okolí Nového Hradu mlha, déšť a barevné lístí kouzlilo atmosféru jak někde ve Skotsku. Rovinku k památníku jsem bežěl sám a byl to opět vopruz. Až kousek pod památníkem mě doběhl jeden závodník, prohodil pár slov a zas mi utekl. Během seběhu jsem musel proklepávat zkřehlé a ztuhlé ruce. Na občerstvení v Adamově jsem se nadopoval dalším magneziem, pojedl, popil, do láhví dolil a vyrazil. Cestou na rozhlednu jsem stihl napsat ženě, že už jsem zhruba v polovině. Letos byla kontrola uvnitř rozhledny v přízemí. Nevím, jestli se jen pán chtěl schovat před děštěm, nebo to byl záměr, abychom z prvního stupně rozhledny viděli i do kraje... Pršelo a byla mlha... takže pointu jsem nepochytil.
Hlavně si ten čip dotáhnout, ať nespadne...

Zážitky z bruslení

Po rovině do Babic se běželo dobře, po asfaltu v Babicích hůř, za Babicema v blátě se už bruslilo. Rozmáčená a bahnitá cesta a seběh dala řádně "pokouřit" znaveným a deštěm chlazeným stehnům. Sem tam jsem si nedobrovolně vyšlápnutím bahna popojel a byl rád, že jsem neskončil s křečema někde v bahně. To samé od kontroly na 40km až do Bílovic. Obsluha na kontrole mi oznámila, že ještě 2km z kopce na občertvení a že..."pozor klouže to"... Další test pro již zbýdačené stehna formou seběhu v blátě dával tušit, že dědka s Michalem nedoženu. Jindy bych předchozí dva seběhy oroštoval a něco nahnal, dnes jsem na to neměl. A to se ještě několik metrů běželo takovým žlíbkem, kudy regulérně bahnem tekl potok dešťové vody. Začínal jsem být mezi hlavou a patama jak fyzicky, tak psychicky. Zatímco na kontrolu na 42km jsem loni doběhl za 4:41, tak letos jsem tu byl o 15minut později. S odbíjením pravého poledne jsem vybíhal vstříc posledním asi 21km.

Hlavní je běžet

Zavolal jsem znovu ženě, že domluvený čas zatím platí. Tedy 14 až 14:30 v cíli. Doufal jsem, že ztrátu doženu. Cestou nad Bílovice jsem se dal do řeči s dalším závodníkem. Postěžoval jsem si, že mi zimou tuhnou haksny... Konstatoval, že běžím hodně na lehko. Mrkl jsem na něj a on měl dlouhé gatě a triko... V tomto bych se já zas po pár metrech upekl do zlatova... Ještě než mi utekl, tak jsme se pobavili po kolikáte kdo beží. Seběh dolů k trati jsem na podmáčené cestě jen tak srabsky polechtal a ten den už asi po čtvrté se snažil co nejmíň pomočit za běhu. Což se mi asi po čtvrté moc nepovedlo, ale na dešti to na mě znát nebylo. Co znát bylo, byla pauza bez běhání. Cítil jsem, že tohle začíná být moc. Ale furt jsem si v hlavě snažil srovnávat, že musím běžet, že nesmím na rovince přejít do chůze, nebo zastavit, to bych se pak už asi nerozběhl. Stoupání na 12 kontrolu se mi dařilo plynule vybíhat. Dokonce jsem před ní doběhl pár závodníků. Ale než jsem si zmrzlýma rukama otevřel tubu s magnéziem, doplnil pití a něco zhltl, všici migli cemrem a byli pali... Za kontrolou během dalšího blátivého seběhu jsem narazil na větší skupinu dětí (školní výlet v sobotu?), kteří ochotně nastavovali dlaně a plácali si s každým kdo běžel. Měl jsem v tom bahně co dělat s rovnováhou, abych se trefil do jejich dlaní a nepoliskal je. Jedno z dítek mi hlásilo, že jsem snad 25... Zlatý voči... 25 kerýho jste možná viděli během půl hodiny děcka...
Rodinná podpora.

Konec dobrý, všechno dobré

V Ořešíně "U koní" na 13 kontrole jsem sondoval, kolik je hodin. Bylo kolem 3/4 na 2... Zbývalo mi tedy asi 45minut na 9km, abych stihl podobný čas jak loni. Vzhledem k tomu, v jakém jsem byl stavu a že jsem věděl co mě ještě čeká a nemine, jsem na čas kolem 7:30 rezignoval a stanovil si na tuto vzdálenost hodinu a tu se stůj co stůj snažil udržet. Furt mi v hlavě znělo "Když nemůžeš tak přidej víc." Vyškrábl jsem z paty poslední zbytky sil a šinul se k cíli. Na poslední občerstvovačce na 59km jsem už ani nedoléval nic do flašek. Jen se napil, nechal procvaknout kartu, něco zhltl a povzbuzen slovy, že už jen necelé 4km se vydal směr Řečkovice. Ještě jsem se snažil hecnout závodnici, kterou jsem předběhl, ale ta na moje "Už jen 3.7km" odvětila něco ve smylsu "Já vím, ale vím co mě ještě čeká."... Já se slovy "Vím, sešup v Zamilcu." pomalu mizel... Letos jsem byl zvědavej, co déšť s tímto srázem udělal. Nicméně moje obavy se nenaplnily a bylo to "jen" o hubu jako každej rok. Zbývalo se ještě vydrápat Řečkovickou zástavbou do cíle. To se mi za mohutného fandění rodiny a otce Pavla povedlo. Spolu se synem v náručí a v doprovodu těhotné manželky jsme proběhli branou v čase 7:50:37. Mezi prvními se s gratulací přihrnul už vykoupaný, vyvoněný a vysmátý děda Gajárek. Doběhl za 7hodin a 6minut (hovádko). Já se hned nahrnul k horkému čaji a zkoušel se nějak protáhnout a prohřát. Potkal jsem vymydlenýho Michala s časem 7:34, kterej stejně jak děda Gajárek po chvilce mizel domů. Nikomu se v tom nečasu asi nechtělo zdržovat. Ani se nedivím. I já se rychle vysprchoval, vybublal ve vířivce a letos vynechal masáž, abychom mohli co nejdřív jet domů. Rizota mi půlku sežral náš David a tak jsem si chuť zlepšil až cestou domů na hovězím burgru a pivu.
Martin mi asi připomíná, že mě dvakrát porazil...

Letošní Masakr byl pro mě asi nejtěžší. Jednak fyzicky díky rozmáčené trati, dešti, zimě i běžeckému výpadku, ale i psychicky, kdy jsem skoro celou dobu běžel sám. Vidina syna a ženy v cíli byly tím hlavním motorem co hnal ten můj jednoválec. Chtěl jsem ale stůj co stůj letos běžet. Dokonce i porazit ty dva darebáky :). Byl to taky letos jediný závod, o který jsem málem přišel a ani nevím, jestli příští rok poběžím. Uvidím, jak nám půjde péče o dva potomky. Vzhledem k tomu, jak náročné mi přijde skloubit běh s hoknou a jedním dítětem, tak to vidím spíš reálně za rok na kratší variantu. Martin mi tvrdí, že on se třema dětma za rok poběží 63km. Já jsem ale teď ve stavu, kdy se naběhané kilometry po Masakru pohybují v řádech desítek a kdy konečně "NEMUSÍM" běhat z odpolední a kdy "NEMUSÍM" v sobotu ve 4 vstávat, abych trénoval. Užívám si klid a pohodu, občas se někam kousek proběhnu a čekám, až GáGa (tak David říká ségra) přijde na svět. Letos byl Masakr hlavně teda nejemotivnější. Možná i víc, než když jsem žádal na B7 manželku o ruku. Doběhnout totálně vyčerpaný a na kaši svůj neoblíbenější závod, ruku v ruce s manželkou a synem v náručí je vážně NĚCO!! Tak mě tak napadá, že dvě děti rovná se dvojnásobné emoce.... :-) no uvidíme za rok. :)


Jsou věci...

...které si za peníze nekoupíte.






Zdroje: Facebook Brněnský Masakr, David Kuneš a o.Pavel Krejčí

středa 5. října 2016

Brněnský Masakr 2016

"Doufám, že se takle budeme nahánět až do cíle." prohodil ke mně při stoupání na Nový Hrad jeden ze závodníků, s kterým jsme se až doposud neustále míjeli. Nějak jsem to nechápal a ani nevím, jaká odpověď se mi vylinula z úst. Pak prohodil: "Četl jsem tvoje reportáže z loňských ročníků. Moc hezký."
"Jak víš, že jsou ode mě?" otázal jsem se a uvnitř se malinko nadmul.......ne z kohoutkové vody, ale pýchou, že to čte někdo krom mě a manželky.
"Tě poznal podle ksichtu." prohodil Martinův taťka
Závodník přitakal a dál jsme běželi všichni tři spolu.

Prvně jsem psát o Brněnském Masakru nic nechtěl, ale to, že si to moje povídání přečte taky někdo, komu to "nevnutím," mě možná přimělo o opaku.
S Martinem jsme se začli štengrovat a hecovat už pomalu po skončení loňského ročníku. Později na mě zkoušel flignu, že nakonec nepojede, že má moc práce na hospodářství a kdesi cosi. Asi si myslel, že polevím a s taťkou, s kterým měl letos běžet, si mě pak povodí. Já jsem nic nenechal náhodě a poctivě běhal. I přes přírustek do rodiny se mi dařilo držet si zhruba podobnou porci km jako loni (asi jen o 40km méně). S tím rozdílem, že letos nebyl čas na nějaké další sportovní aktivity jako TRX, BOSU, apod. Oproti loňsku jsem absolvoval jen jeden závod a to CUTT v Bílých Karpatech. Jednak se trať podobala té Masakrové a druhak jsem chtěl letos závodit jenom na Ultra distancích. O dovolené na Šumavě jsme pak navštívili i Martina, s kterým jsem si byl snad po 2 letech zaběhat. Strategicky sebou při výběhu v polích pleskl o zem, aby si až do startu Masakru mohl stěžovat, že ho bolí stehenní povázka a že si to přivodil na výběhu se mnou... Pocit viny ve mě nevzbudil, ale nakonec raději běželi s taťkem Masakr každý sám. Martinovi jsem ještě na poslední chvíli radil různé cviky na povázku, aby ulevil bolesti a do Masakru byl fit. Stihl jsem ho taky varovat, že ať se nepokouší uzdravit natolik, že mě nakonec porazí. S takovou, že mu příště jako lék na povázku poradím Savo do kafe.
Čekaly mě tedy tři výzvy. Porazit chromého Gajárka, pokusit se porazit nadupaného "staršího" Gajárka, ale hlavně zlepšit loňské umístění i čas.
Pár týdnů před startem jsem rešil ještě nemalý problém s obutím. Moje boty doznaly značného stádia rozpadu a vypadaly jak Old Shatterhandova kanoe. Naštěstí nic co by neopravila jehla a nit a tak se mohlo jít závodit.
Old Shatterhandova kanoe

Předzávodní dění
Závod se konal 17.9. My však do Brna přicestovali už ráno den před. Čekala nás ještě kousek za Brnem svatba našich kamarádů. I hostina...Slovo, které běžec, co se poslední měsíc vyvaroval VEŠKERÉHO ALKOHOLU a snažil se poslední měsíc vyvarovat všech "těžkých" jídel, nechce slyšet. :)
Za všemi těmi sladkostmi, řízečky, guláši, apod. jsem díky své fantazii viděl Martinův obličej, kdyby tam měli obloženou prasečí hlavu, nepotřeboval bych ani fantazii. :);)
Druhý den mě čekal budíček ve 3:30. Naspal jsem tedy nějakých 6hodin. Zbouchal jsem ke snídani velkou misku pohankové kaše s kakaem, kokosem, lnem, chia semínky, agávovým sirupem a banánem. Vypil šálek kávy, zeleného čaje, kalabasu maté a hodně vody. Balené, ne té kohoutkové. Hodil jsem do sebe pro sichr ještě dvě imodia. Rozloučil se s manželkou a vyrazil na noční rozjezd. V šatně jsem byl opět mezi prvními. První tu byl Petr Švanda. Pro mě duše tohoto závodu. Člověk, který neustále hýří úsměvem.
Petr fotil, bavili jsme se, já ještě cháloval banány a připravoval ledvinku. Letos po nehodě s batohem na CUTT jsem chtěl běžet opravdu na lehko. S jednou půl litrovou flaškou v ledvince a druhou v ruce. V kapsách od ledvinky jsem měl pak akorát pár tyčinek, solné tablety, tři tuby magnézia a pohotovostní balíček papírových kapesníků, proti kohoutkové vodě. Občerstvovačky jsou stejně zhruba co 14km. Venku před areálem jsem se pak rozklusával a potkal jsem oba Gajárky. Dělali si ze mě čurinu, že běžím radši dřív, abych měl náskok....gauneři....
S úsměvem jde všechno líp

HOVADO
Před startem v 7:00 jsem se ještě stihl pozdravit a popřát hodně štěstí s Mirkem. Pak už dav závodníků vyrazil a já s ním. Chvíli jsem se držel s Gajárky, ale v prvním stoupání jsem jim odběhl. Oproti loňsku byla moje strategie taková, že minimalizuji čas na občerstvovačkách, že se pokusím oproti loňsku mírne kopce vyběhnout a že malou stranu budu řešit během běhu jak profíci. Tím pádem jsem si vysnil čas co nejblíže k 7 hodinám.
Někde kolem Velké Baby mě míjel Petr Švanda s tím, že si musí odskočit, radil jsem mu, ať to pustí za běhu. Se slovy, že není Radek Brunner zmizel v křoví. Při seběhu do České mi začínalo kručet v břiše... Malinko mě to vylekalo a tak jsem z blízkého stromu "ukradl" jabko a rychle ho zhltnul. Kopec na Babí lom jsem stejně jako loni a předloni šel. To stejné celý skalnatý hřeben. Tady člověk pokud nechce vyhrát stejně nic nenahoní. Při doběhu do Vranova na občerstvovačku jsem si nechal procvaknout kartičku a dolít vodu do flašek. "Zdar ty hovado, ty to pěkně hrneš!" Zaslechnul jsem za sebou. Otočil jsem se a tam Martinův taťka (pro snadnější psaní a rozdělování TMG-taťka Martin Gajárek). "Do řitě, snad se neprojeví nepsané pravidlo první občerstvovačky." blesklo mi hlavou. (Tedy to, že vítězí ten, kdo zde toho druhého docvakne...) TMG se zde taky nezdržoval a tak jsme vybíhali spolu.

Čím ho krmí?
 Před námi byl seběh do Adamova, krátky, táhlý, klikátící se. Tahle pasáž je opravdu nádherná. Dali jsme s TMG řeč. Martina (pro snadnější psaní a rozdělování SMG-syn Martin Gajárek) prý někde v prvním stoupání začlo zlobit koleno. Přemýšlel jsem, jak moc je SMG odhodlaný závod dokončit na úkor totálního zmrzačení. TMG mi pak říkal něco ve smyslu: "SMG mi říkal, že to v sebězích umíš. To já už radši šetřím kolena."
Řekl jsem mu, že to sice jo, ale že se šetřím, ještě není ani půlka a že když jsem to běžel prvně, tak jsem to pouštěl už ze startu a na koncu jsem byl rád, že su rád. Běželi jsme pořád po spolu a pod Novým Hradem se k nám přidal onen závodník. V prudším stoupání na Nový Hrad jsem podřadil na dvojku, tedy na rychlochodecké tempo. Rovinku k Máchovu památníku jsme běželi všichni tři opět spolu. TMG málem přeběhl odbočku a já ho upozornil, že tady do prava (Štětináč v mém těle zaklel).Od kontroly u Máchova památníku po kontrolu v Adamově nás dělil krásný klikatící se seběh, podobný tomu předchozímu. Mně se chtělo čůrat a tak jsem vytáhl tajnou zbraň... Teď se ukáže praxe nabraná z nočních běhů z odpolední, kdy jsem trénoval čůrání za běhu... Trénink je ale něco jiného, než závod a tak mi vlivem "špatné koncovky" TMG solidně odběhl. Jestli takhle se šetří "stará" kolena, tak já su Yiannis Kouros... TMG si to slušně pelášil z kopce. Pustil jsem seběh taky, ale měl jsem co dělat, abych ho udržel na dohled. Sem tam jsem zahlédl opálenou postavu bez trika problesknout mezi stromy o několik zákrutů pode mnou. Doběhl jsem na kontrolu na občerstvovačku v Adamově na 30,5km. TMG odtud zrovna odbíhal... Doprd... čím ho ten SMG krmí... šlo mi hlavou. Rychle jsem dolil vodu do flašek, něco zhltnul a do ruky vzal koláč. Na rozhlednu nad Adamovem do stoupání jsem opět podřadil na chůzi, tlačil do sebe koláč a doufal, že TMG taky půjde... Talefonicky jsem dal vědět manželce, že už jsem zhruba za půlkou, aby věděla, kdy dorazit se synkem do cíle. Napsal jsem ještě SMS SMGéčkovi: "Ua, cim ho dedu krmite?" TMG jsem došel až u rozhledny a odtud jsme běželi opět spolu.

TMG mizí definitivně

Spustil se mírný vlahý deštík a my klusali směrem do Babic. Odtud nás pak prudký seběh poslal na další kontrolu na 37.5km. Únava už byla u mě trochu znát a sem tam jsem protřepával stehna. Zejména, když jsme do kopce přecházeli do chůze. Od kontroly Nad Arboretem (39.5km) nás čekal seběh do Bílovic na kontrolu a na občerstvení. Odtud už je to "jen" půlmaraton. Doběhli jsme sem za 4hodiny 41minut po startu závodu. Tedy zhruba v době, kdy Jirka Čípa dobíhal do cíle... Při vybíhání z Bílovic jsem volal manželce, že za cca 2 až 2,5 hodinky bych mohl být v cíli. Dostalo se mi odpovědi: "David teď usnul, záleží, kdy se vzbudí."...Jo, člověk míní, děti mění. :) Při stoupání do strmého kopce nad Bílovicemi jsme přešli opět do chůze. TMG mi říkal, že s takovou to za ty 2 hodiny nestihnu... Takže jakmile to šlo, oba jsme to rozběhli. Chvilku jsme klusali, ale najednou jsem ucítil, že to nejde, levé stehno se začínalo kroutit jak Farinova zatáčka... první nástup křečí byl tu. Přešel jsem tedy do chůze a snažil se stehno protřepávat. TMG se samozřejmě vzdálil. Jakmile to šlo, tak jsem to rozběhl. Na kontrole na 44km jsem viděl TMG naposledy. V dálce v seběhu mizela opálená postava bez trika... Nerad bych skončil někde ve škarpě s nohama ztvrdlýma jak vyprané prádlo v lednu a tak jsem seběh jen tak polechtal. Jenže jsem se dostal do situace, kdy za mnou nikdo, ani přede mnou nikdo. TMG v nedohlednu... Je to pakárna v takovým dlouhým závodě "osiřet." Silou vůle jsem se nutil do běhu a dokonce jsem se těšil na "Myší díru." Tedy dlouhý táhlý asi 3km výběh do kopce.
Hrnem Brnem
Aspoň ten osobák a skalp chromého

Snažil jsem se občas jít, občas popoběhnout. Přede mnou se na obzoru objevil běžec, ale jakmile zjistil, že běžím, rozběhl se taky, jakmile zjistil, že jdu, šel taky... Po chvíli mě předběhl z ničeho nic běžec a při předbíhání mě uklidňoval slovy: "Neboj, mně to běží jen do kopce, v seběhu mi zase utečeš ty." Utrpení skončilo ve chvíli, kdy jsem doběhl na občerstvovačku na 50.5km. Konečně záminka pro to se na chvilku zastavit a narovnat tu Farinovu zatáčku ve stehnech. Během krátkého strečingu jsem do sebe bez rozmyslu hodil kolu, sýr a salám. Jak se říká: "Prd.. si to přebere..." Následoval seběh a já měl na dohled onoho závodníka co mi natrh triko ve stoupání. Držel jsem se za ním a opět si za běhu napůl počůral nohy. Pomalinku jsem stahoval jeho náskok a zas mě to začínalo bavit. Při prodírání se křovím jsme na chvilku dali řeč o tom, že je klika, že nemáme nedělní košilu, jinak by jsme si ji potrhali... V dalším seběhu jsem mu maličko cukl. Ale jen do chvíle, kdy se terén obrátil směrem nahoru... Někde před poslední občerstvovačkou mi zmizel uplně... V protisměru jsem pak ještě potkal běžce, který mě hecoval, že do cíle už je to kousek! Na občerstvovačce už jsem si dolil jen jednu lahev a zmizel ve mě další sýr se salámem. Už jen 4km do cíle. Za běhu jsem hodil drát manželce a sondoval, kdy dorazí. Prý až po doběhu, že teď "vstávají". Pomaličku jsem se šinul k vytouženému cíli a doufal, že když už "nešklóbnu" TMG, tak že to aspoň zaběhnu rychleji jak loni. Před seběhem v "Zamilcu" mě minul závodník a pak i závodnice, ale ta mě pustila před sebe, že já prý budu v seběhu určitě rychlejší. Připadal jsem si jak kdybych měl ten den na triku napsáno "Pozor umím seběhy." a odvětil jsem, že v tomhle posledním prudkým opravdu ne. Jako každej rok to bylo o držku, nohy po 62km běhu pokřivený jak ty zrcadla na Petříně, podklad kluzký, sklon alá skokanský můstek a já to šněroval od stromu ke stromu. Na poslední kontrole kilák před cílem jsem doběhl závodníka co mě před chvíli trhnul. Zřejmě běžel ve dvojici se slečnou a čekal. Já dostal chuť závodit a zapnul jsem mód nesmrtelnost level 99, sice pozdě, ale přece. Vydrápal jsem se pod silničním viaduktem do Řečkovic a rozběhl to. Na dohled jsem měl u konečné šalin ještě jednu závodnici, ale tu jsem už nakonec nedoběhl. V cíli jsem pak mávnul sestře a Johance od SMG do objektivu. Čas se zastavil na hodnotě 7:28:46. Tedy o 8 minut lépe jak loni. Zaslechnul jsem ještě hlas komentátora že moje osoba obsazuje 68 místo. Jágr by měl určitě radost... Dostal jsem medaili, vzali mi čip a já slastně přijímal gratulace. Stejně jako každý rok jako první od Petra Švandy. Také od onoho závodníka, co mi tvrdil, že mu to běží jen do kopce: "Mně se to člověče pak nějak rozběhlo."  hlásil mi při podání ruky... Od Johanky jsem sondoval co SMG. Prý pokračuje. Sice kulhá, ale pokračuje. Po chvilce dovezl taťka manželku a syna. Hrdě jsem synátorovi pověšil medaili na krk a ta v zápětí skončila v jeho ústech. :) Vynořil se i TMG z šaten. Doběhl o 18 minut dřív, jak já. Jeden z cílů tedy nesplněn. Jablko nepadá daleko od stromu a TMG si mě dobíral, že mě naučí, jak se běhá. Dodal pak taky, že mu slezly tři nehty. Když porovnám, v jakém stavu se dokulhal SMG do cíle, skoro jak 2 hodiny po nás, tak moje zthulé nohy dva dny po závodě jsou tím jednookým mezi slepejma. :-) Já si pak užil ještě luxusu ve formě sprchy, výřivky a masáže. Pak jsme ještě s rodinami poseděli u rizota a střádali plány na další rok.
Já doufám, že konečně prolomím hranici 7 hodin a nechám za sebou jak TMG, tak SMG. Kdybych letos zkusil nástup křečí nějak "přeběhat" třeba bych TMG do cíle uvisel a s jazykem na vestě bych ho v cílovém kopečku zařízl. Nicméně situaci jsem vyhodnotil zvolněním, čehož TMG náležitě využil!! Smekám před ním skalp Sama Hawkense. Mně už se pak těžko dostávalo do závodu a narozdíl od kolegy co "se mu to nějak rozběhlo," tak mně to naopak asi někam odběhlo...


Gratulace

Brněnský Masakr se nám s Martinem zaryl hluboko pod kůži. Pro mě je to závod s velkým "ZÁVOD". A beru ho jako "vrchol sezóny." Těším se a trénuji na něj celý rok. Má všechno, co krásný závod má mít. Nepředražené startovné, startovní balíček, který není plný reklamních kravin, spoustu občerstvení během i po, úžasné zázemí s možností welness, perfektní dobrovolníky i značení, navíc trať je opravdu krásná. Pro mě, jako rodilýho Štatlařa je to taky hlavně otázka hercny! Jedinou nevýhodou Brněnského Masakru je to, že ze 4ročníků jsem byl jen na třech...
-RUN FREE-

PS: přehled mých časů z loňských ročníků

2014-8:56:18
2015-7:36:25
2016-7:28:46

PPS: Martine pořád platí, že se úplně oholím, až mě v nějakým závodě porazíš!!!!!!!
07:28:46
07:28:46
07:28:46

sobota 28. května 2016

CUTT Bílé Karpaty aneb Proběhni se za humny

Když jsem natrefil na webu na stránky CUTT a zjistil, že jeden ze závodů se poběží v pro mě asi 30km vzdálených a mnou oblíbených Bílých Karpatech, neváhal jsem ani na chvilku.
Parametry závodu byly "skoro" stejné, jak podzimní Brněnský Masakr. Takže jsem CUTT pojal jako kvalitní trénink na závod v mém rodišti. Ještě jsem se snažil nalákat betelnýho kamoša Martina, ale ten s díky odmítl. Údajně moc práce na baráku, ale je mi jasné, že měl strach, že bych ho jak loni na Masakru vyklepal jak Ivani Amíky. (Zdravím do Měčína ;-) :-) ).
Profil trati CUTT-Bílé Karpaty

Předzávodní horečka

Jak bývá mým zvykem, týden před závodem se snažím minimalizovat fyzickou aktivitu. Takže jsem se byl jen jednou lehce "bosky" vyklusat a celý týden do sebe rval Magnosolv. Plán byl jasný, užít si to a zaběhnout to v podobném (ne-li lepším) čase jak Brněnský Masakr (7:36). Což se později ukázalo, jako ne příliš dobrý nápad.
V noci z pátka na sobotu jsem se prospal necelých 7 hodin s jednou kulturní vložkou na přebalování syna a od 5 hodin dolaďoval poslední detaily. Snídaně, kafe, maté, zelený čaj, voda s chia semínky, banánovo/mangový koktejl s lnem a chia semínky (jak jsem nedávno zjistil, prý se tomu říká smoothie) a další várka magnosolvu. Autem jsem z Ostrohu vyjížděl zhruba ve čtvrt na 7 a ještě se stihl pozdravit s Ostrožským guruběžcem Tondou. Už od Blatnice se proti mně tyčil v dálce majestátně vysílač Javořiny, který se mi ukázal ještě při příjezdu do Vápenek - tentorkát mnohem blíž. V rychlosti jsem si vyzvedl tašku a číslo, převlékl se v autě, snědl banán, doplnil další spoustu tekutin a šel se trochu proklusat a protáhnout.


Ostrý start

V 7:45 začínal v areálu RS Vápenky ještě poslední výklad trati a pravidel a byly zodpovídány poslední dotazy. V 8 hodin bylo odstartováno a dav závodníků na 64 a 31 km se vydal vstříc prvnímu stoupání. Před závodem jsem přemýšlel, jestli první kopec jít, nebo běžet. Vzhledem k tomu, že všichni kolem běželi, bylo rozhodnuto. Samotného mě překvapilo, jak se mi běželo dobře, ale pro jistotu jsem ke konci stupání párkrát přešel na "indiána". Pak přišel kratičký seběh na Kubíkův vrch a poté klus po hřebeni na Krůžok. V těchto místech se závodníci už dost rozkouskovali a tak jsem se držel skupinky, která měla celkem svižné tempo. Z Krůžoku jsme si seběhli k bratům na Slovensko do Staré Myjavy. Poté strmě po sjezdovce nahoru směrem k první občerstvovačce na 13.5km na Pridolie, kam jsem doběhl poměrně brzy, snad ani ne za hodinu dvacet. Snědl jsem tam akorát banán, nějaké arašídy, napil se a polil vodou. Ještě jsem tam do sebe hodil solnou tabletu a do ruky vzal z batohu tyčinku a první tubu s magnéziem. Následovalo stoupání na Velkou Javořinu-nejvyšší bod celé trati. Místy bylo stoupání už prudké a tak jsem střídal chůzi s během a jedl tyčinku. Poté jsem do sebe pro sichr kopl ještě magnézium. V nejprudším stoupání fandil postarší pár a hecoval mě, že už je to kousek a že jsou nádherné výhledy. Do kopce jsem předešel ještě jednoho závodníka a už jsem vyhlížel hřeben Javořiny. Najednou jsem uslyšel odkudsi ze křoví cvakání až jsem se zarazil... a on tam fotograf Lukáš Budínský :).
Řekl jsem mu, ať příště dá vědět, že bych se aspoň usmál a on na to, že to by zas nebylo autentické. :) Tak jsem mu ještě pochválil výběr místa pro focení a drápal se dál na hřeben. Pak přišla krátká rovinka a seběh k Holubyho chatě, kde bylo další občerstvení formou vody, čokolády a tyčinek. Dolil jsem vodu do vaku, snědl čtvereček čokolády a vzal s sebou tyčinku. Za chatou se trasy dělily. 31km čekal už jen seběh do cíle, delší trasa sbíhala do obce Květná-Strání. Tedy na cca 5km sestoupat 500 výškových metrů. Naštěstí seběhy mi jdou a baví mě, takže na občerstvení na 27km jsem byl celkem rychle. Před vběhnutím na občerstvovačku stály dvě malé slečny a zběsile fandily s kravským zvoncem - nebo něčím tomu podobným. Na samotné občerstvovačce pak hrála hudba a byla srašně fajn atmosféra. Lidi ochotně dolévali vodu do vaku, nabízeli hořčík, banány, salámy, pivo, kolu, prostě na co jste si vzpomněli. Já uzmul dvě tablety hořčíku, vypil jednu tubu magnézia z vlastních zásob, pojedl, popil a s banánem v ruce vyrazil rychle dál.
Foto by Lukáš Budínský

Tuhej jak Franta Kocourek

Následovalo stoupání a klesání na Novou Horu. Tedy na třech km vystoupat 200m a to samé zase naklesat-blátivým zarostlým remízkem. Na rozcestí Staré Díly jsem potkal závodníka fotíc si rozcestník. Ríkal mi, že si v blátivém seběhu nějak hnul s kolenem a že když se dívá na název tohoto místa, tak ví proč. "To jako, že seš starej?" zeptal jsem se ho, on trpce souhlasil a povzbudil mě k další cestě. Po chvilce se zaběhlo do lesa, kde cestu křižoval potok. Chvíli jsem se díval kudy ho obejít, ale stejně jsem to nakonec vzal skrz něj. Když TRAIL, tak TRAIL. :) Za ním začalo nejprudší stoupání celého závodu. Zrhuba 3 km a 500 výškových metrů. Velký Lopeník opravdu nebyl zadarmo. V tomto stoupání mě předešel jeden závodník s hůlkama. Chvíli jsme debatovali, jestli ti borci ze špice tohle stoupání běželi, nebo ne a že občerstvovačka na čtyřicátýmdruhým bude určitě vysvobození. Moje tempo bez hůlek se však nedalo srovnat s tím jeho s hůlkama a tak jsem po chvíli osiřel. V prudkém stoupání jsem rozkousal dvě solné tablety a snažil se proklepávat za chůze tuhnoucí stehna. Vykoupení přišlo naštěstí brzo a na vrcholu Velkého Lopeníku jsem se za pozorování desítek turistů raději na chvilku zastavil a protáhl. Připadal jsem si jak Franta Kocourek, když se v Zeel am See koupal v tom horském jezeře a lidi poté na něj házeli ty stošilinkový bankovky, řvali bravo a on je nemohl sbírat, protože byl uplně TUHÉ! Moje postava se však nedočkala žádných bankovek jen slov: "Jé tam někdo cvičí tělocvik"...

Dobíhání na první občerstvení

Praskla mi voda

Následný seběh mě trošku probral z letargie. Stejně tak skupika bajkerů, kteří se dotazovali, kolik to běžím a na kolikátém jsem km? Po odpovědi že 64 a že zhruba na 35, se mi dostalo velkého uznání a povzbuzení. Připadal jsem si minimálně jak Scott Jurek na Apalačské stezce a tak jsem seběh zvládl celkem hravě. Na občerstvovačce na nějakém 42km jsem si připadal jak v Jiříkově vidění. Místní nám tu napekli buchty, domácí sekanou a udělali vodu s citronem. Normálně bych něco takového na závodě asi vůbec nejedl, ale po stoupání na Lopeník jsem byl ve stavu, kdy bych snědl i Frištenskýho se sáněma, tak to ve mě jen zahučelo a já se olizoval až za ušima (pozn. uši mám velké, takže je to nadlidský výkon). Nechal jsem si dolít vodu do vaku, vytáhl MP3 a s vidinou toho, že těch 22km už lehce doklušu jsem vyrazil dál. Vše vzalo za své, když po asi 500 metrech jsem zjistil, že mi praskla voda, resp. vak na vodu, a že mi z batohu na zadek, stehna a lýtka kape voda. První myšlenka byla, že stejně za nějakých 10km je další občerstvovačka a pak už je to jen 10 km do cíle a že je to osvěžující v tom vedru mít mokrý zadek, stehna a lýtka. Navíc vak mám už 6 let a má na to nárok...To by ale nesměly přijít pasáže přes horské louky nad Březovou a nad Strání, kde Slunce v tu dobu pálilo určitě mnohem víc, než na Badwateru. Zde jsem vypil poslední tubu s magnéziem (aspoň nějaké tekutiny) a kochal se výhledy na Ostrožské jezera, Svatý Antonínek a Střečkův Kopec, prostě na místa, kde rád běhávám.
Banán do ruky, nasadit drsný výraz a rychle pryč

Piju vodu, piju kolu, piju pivo, piju vše co teče

Následné přeběhnutí hlavního tahu na Slovensko, dávalo tušit blízkost poslední občerstvovačky na Kamenné boudě a tak jsem zavrhl myšlenky na vyptání nějaké vody od četných cykloturistů. Cesta se však neskutečně vlekla a nějaké 2 km mi přišly jako jeden Ultramaraton. Na občerstvení měli opět plno super věcí. Mě hlavně zajímala ale tekutá forma. Mají vodu-šup tam s ní. Mají kolu-jéé ta byla odporně sladká, jééé nelako pivo-ááách neskutečně hořké. Zajedl jsem to banánem a salámem omáchaným v soli. Polil se vodou a vyrazil na poslední stoupání na Velkou Javořinu. Pomalu jsem odpískal veškeré běžecké ambice, protože kopce už jsem fakt nevyběhl a tak jsem připomínal turistu, který se občas na pár metrů rozběhl. Pod vysílačem se cesta hned lámala strmě po modré dolů a já věděl, že je tu poslední seběh. Míjel jsem ještě jednoho závodníka, který si stěžoval na tuhá stehna a že z kopce mu to neběží. Já se naopak těšil, jak to pustím z kopce dolů, stehna nestehna. Začátek klesání spíš ale připomínal mamutí skokanský můstek s popadanými stromy. Až když jsem se dostal na zpevněnou lesní stezku a cyklostezku tak jsem to rozběhl. Po chvilce jsem míjel čistý průzračný potůček, tak jsem k němu přiskočil, dal si doušek a opláchnul obličej. Byla to obrovská vzpruha. Doslova polit studenou vodou jsem pelášil stinným lesem směrem k cíli, kde čekala manželka se synem, švagr, naši a synovec s neteří. Ještě jednou jsem využil podobný "čůrek" k osvěžení a valil dolů. Zhruba 4km seběh jsem slupnul jak malinu a dostal jsem se do slunkem prohřátých Vápenek. Čekal mě asi ještě kilák asfaltového pekla. Ale to už mě nerozhodilo. Občas jsem běžel po silniční čáře a dělal, že su na Badwateru a nesmí se mi roztéct podrážky. Pak už jsem jen zahlídl fandící rodinu.

Fanfára pro řadového běžce

Manželka mi pod cílovým černým obloukem dala do náruče synka a já s ním za velkého aplausu (takovej neměl určitě ani vítěz :-) ) a komentáře Marka Navrátila-ředitele CUTT: "Budeme muset vyhlásit novou kategorii pro nejmladšího běžce!" přišel do cíle ke stolu s výsledky, kde si paní zapsala moje startovní číslo. Za 8 hodin 18minut po startu závodu. Odevzdal jsem syna manželce, přijal první gratulace a na manželčin dotaz, jak se cítím, jsem odpověděl: "Jsem utahanej jak šňůra od záchodu." U stolku s výsledky jsem viděl nějaké kelímky s vodou a tak jsem hned do sebe jeden vyklopil, ani nevím, jestli to bylo pro závodníky, nebo to tam měl někdo odložené. Dehydratace a žízeň jak víno dělají divy. Následoval strečink, objednání jídla a pití a pak hurá k autu a do sprchy. Při čekání na sprchu jsem klábosil s ostatními závodníky a mizí ve mě džus a nealko pivo. Po sprše a burgru a dalsím množství tekutin se citím tak, že bych mohl běžet znovu... teda aspoň těch 31 :). I odřídit domů to zvládám, nicméně následující dny se mým největším protivníkem (stejně jak pro Kung-Fu Pandu) stávají schody... Chůze dolů z nich je pro mě nadlidský úkol po většině náročných závodů a tento nebyl vyjímkou.
Není nad to ještě bydlet ve 4 patře bez výtahu. :)

S výsledkem jsem zpětně spokojen. Trasa je náročnější než Masakrová a těžce jsem to podcenil, když jsem si ji k ní přirovnával. Tím pádem i moje ambice byly přestřelené. Avšak myslím si, že nebýt chybějících tekutin, výsledku by se mi podařilo dosáhnout snad podobného. Co mě těší je i to, že na náročnejěší trati jsem dosáhl lepšího času, než Martin loni na Masakru... takže tady je rukavica a GAJÁRKU TŘES SE :) :) :) :) :)

 -RUN FREE-


foto: Lukáš Budínský a web CUTT

pondělí 7. prosince 2015

J.R.R. Tolkien-průkopník běhu a nejen ULTRA

John Ronald Reuel Tolkien. Anglický spisovatel, profesor na Univezitě v Oxfordu, autor Pána Prstenů, ale především vášnivý běžec a průkopník v tomto sportovním odvětví. Ač se to poslední zdá neuvěřitelné je to tak.
Jako velký Tolkienův fanoušek a (troufám si tvrdit) znalec jeho literárního díla, jsem při několikerém přečtení celé pentalogie (Silmarillion, Hobit, Společenstvo, Dvě věže, Návrat krále) došel k závěru, že Tolkien, byl běžec od hlavy k patě a jeho láska k běhu protkává jeho dílo od začátku až po jeho úplný konec. V následujících bodech se vám vše pokusím objasnit.

Pokud vezmeme v potaz čistě jen Pána Prstenů, tak celý příběh začíná ETAPOVÝM ZÁVODEM. Ano naši hobiti během několika etap zdolají dlouhý úsek vedoucí z Hobitína do Rádovska. TransShire bohužel nedosáhl takového věhlasu jako TransAlpine a tak musel letos Honza Bartas místo do Středozemě, do Alp.

Nevím, do jakého roku sahají základy Orientačního běhu, (Neplést s Orientálním, ten provozují dle mých zatím neověřených studií na Blízkém a Dálném Haradu) ale Tolkien jisté prvky přináší opět ve Společenstvu. Útěk z Rádovska do Hůrky, přes Starý hvozd je Orienťák se vším všudy. Pomoc od Toma Bombadila je do jisté míry unfair, ale nebýt jeho, v prvním ročníku Starohvozdeckohůreckého orientačního běhu by vyhráli Nazgůlové. A to by přece nikdo nechtěl.

Historie dálkových pochodů u nás sahá (aspoň podle Wikipedie) do 60 let minulého století. Ale jistý stavební kámen položil opět podle mého Tolkien. Tedy já alespoň trasu z Hůrky na Větrov považuji spíše za dálkový pochod. Dlouhá trať, pohodové tempo. Myslím, že slavné Olafovi šipky a trasy vznikaly při četbě Společenstva a Pražská stovka za mnohé vděčí jistému Hraničáři ze severu.

Něco jiného je závod Větrov-Roklinka. To už je Ultra jako prase! V Tolkienových dobách možná ještě tyto dlouhé běhy nebyl známy pod pojem Ultra. Ale v jeho podání je tento závod, když už nic jiného Ultrazážitkem. Závod (a následná výhra) Froda s (nad) Nazgůly je pěkný kalup s překonáním traťového rekordu-přežití Froda. Parketa jak vyšitá pro Dana Orálka, nebo Radka Brunnera, kteří vyhrané závody a traťové rekordy mají běžně k snídani.

To putování k jihu, podél a přes Mlžné Hory už je jiná liga. Tolkien zde nepřímo zavádí poprvé pojem SKAJRANING. Dlouhá trasa v horském prostředí, velké převýšení přes vrcholy Celebdil, Caradhras a Fanuidhol. Historicky první Skajranři Gandalf, (Sam Straka) Aragorn (Zdeněk Kříž) aspol. si připsali i historicky první DNF, ale díky tomu, zde mohl o několik let později najít inspraci Libor Uher a závod M3 upravit na B7.

Profesor Tolkien dále zavádí jako první pojem občerstvovací stanice/depo a jako první přichází s tzv. sportovní výživou. Postřehnout to můžeme v zemi Lórien, kde společenstvo obdrží veškerý servis jako např. nové oblečení, lana, (dnes se v závodě dvojic používají spíše gumicuky) lodě, ale především LEMBAS! Předchůdce dnešních gelů, tyčinek, protikřečových tablet apod. V LEMBASU bylo obsaženo vše co závodník potřeboval. Stačilo sousto a byly jste schopni uběhnout maraton. Škoda, že dnešním společnostem jde jen o byznys a Tolkienova LEMBASU se přestaly držet. Na to, aby jste zvládli např. B7 vám dnes Nutrend nabízí celý balíček "chemických" doplňků. Ale v dnešní době, kdy RAW a VEGE určují směr možná ještě o LEMBASU uslyšíme. Např VEGE ULTRA LEMBAS BIO EKO zní zajímavě, nemyslíte?


 
údajně se o výrobu Lembasu pokouší naše Opavia

Dále v Lórienu můžeme díky Tolkienovi narazit na prapůvodní funkční prádlo, termoprádlo a nepromokavé materiály. Lórienské pláště jak víme, byly něco TOP v odívání té doby. Ovšem do doby, než Galadriel-Tex nahradil Gore-Tex...

Tolkien zkoušel ve své době prorazit se závody jako Adventure racing. Což se projevuje např. při plavbě po Anduině až k Raurosu. Jak víme kajakářské pasáže jsou v tomto druhu závodů na denním pořádku. Své o tom ví jistě Pavel Paloncý, nebo Tomáš Petreček.

Bloudění Froda a Sama v Emyn Muilu se může na první pohled zdát, jako lajdácké prostudování map v Roklince, ale podle mého vidíme v praxi první 24hodinový závod v horách. Kdy naši hrdinové krouží pořád dokola, dokola, do zblbnutí. Zajímalo by mě, kolik okruhů by na štyriadvacetihodinovce Emyn Muilem nakroužili třeba Honza Zemaník, nebo Zbyněk Cypra.

Pokud někdo až doposud pochyboval, že Pán Prstenů, je ryze běžecký román, tak nyní přijde argument nad Argumenty, že tomu tak skutečně je. Trojice Aragorn, Gimli a Legolas přeběhnou Rohanské pláně (tedy nějakých bezmála 300 km) za 4 dny! Ano Scott Jurek přeběhl Apalačskou stezku o délce 3500km  za 46dní a 11hodin a Janis Kouros drží na 24hodinovce světový rekord s 303,5 kilometry, ale výkon tří Tolkienových hrdinů je o to úžasnější, že ssebou vlekli zbraně (sekeru, meč a luk) a celé to "odběhli"  bez "opravdových" běžeckých bot. Představa jak "blbej Polák" běží přes Apalačské pohoří se sekerou a v něčem co se podobá trekovým botám je úsměvná.
Už věříte, že Tolkien miloval běh a Ultra zvlášť?
"Chodec je příliš ubohé jméno, synu Arathornův. Okřídleným tě nazývám"

V Tolkienově díle najdeme i předchůdce dnešního Lysa Cupu, případně jiných vertikálních závodů. Nevíte? Tak zkuste tipovat, za jak dlouho by třeba Tomáš Lichý zvládl stoupání od Minas Morgul k Cirith Ungol.

Že Towerrunning je mladá disciplína? Ale jděte? Už Tolkienův Samvěd vyběhl od úpatí věže Cirith Ungol až do jejího nevyššího patra velmi rychle a do toho si ještě stihl zanotovat Bilbovu písničku (ten knižní) a zabít několik skřetů. (ten filmový) Nevím, jestli by tohle všechno zvládl šampion této disciplíny Tomáš Maceček.

Tolkien přišel jako první i se závody jako Spartan, nebo Gladiator race. Bitva na Pelenoru je toho důkazem. Házení oštěpem, heroické výkony, všude bláto, překážky a vyřízení lidé, to samé zažije i závodník 21 století, nejen Éomer, Smíšek, nebo Éowyn.

To, že na dlouhých distancích plno závodníků zažívá krizi, dehydrataci, halucinace apod. všichni víme.Ale už nevíme, že tyto stavy první objevil a zkoumal profesor Tolkien. Jeho knižní hrdinové podcení přísun vody a energie a ve vyprahlé pustině při závodě Mordor Badwater Ultramaraton zažívají stavy dehydratace a stavy mysli, kdy si ani nepamatují chuť jahod se šlehačkou apod. Úsměvná je třeba představa, že by se Frodo se Samem naložili na úpatí Orodruiny do chlaďáku s ledem.

Hrdinové Tolkienova románu mají po zničení prstenu moci za sebou velice těžkou sezonu. Přesněji půl sezonu. (Od Frodova startu z Kraje po zničení prstenu uplyne 6 měsíců) Takovou porci kilometrů a závodů někteří neabsolvují ani za pět sezon. Proto logicky následuje regenerační výklus. A to z Minas Tirith zpět do Hobitína.



Pokud by někdo měl zájem jít ještě do větší hloubky udělal jsem to za něj. Analyzoval jsem i Silmarillion. Né tak důkladně, ale nicméně posuďte sami. Myslím, že stačí jeden příklad za všechny:

Tolkien jako první člověk na světě uspořádal nejmasovější Ultra všech dob. Útěk mnoho Noldor z Valinoru přes ledové pláně Helcaraxe do Beleriandu je toho důkazem!

A pak že B7, nebo Cajzlmaraton jsou masovka


A pokud ještě stále nemáte dost a nevěříte, vzpomeňte si na průkopníky Ultra-Túrina Turambara a Berena Erchamiona, keří neúnavně putovali po Beleriandu sem a tam.




Děkuji za pozornost při čtení mé literárněsportovní práce. Snad vás obohatila. A pokud ne, tak si ji přečtěte ještě jednou!
Hezký den


pozn.: Tento článek je psán z čisté recese. K panu Tolkienovi chovám velkou úctu a nedovolil bych si nějak hanit dílo, které sám mám tak rád. Stejně tak doufám, že se výše uvedení běžci a sportovci nebudou cítit dotčeni, že jsou zde uvedena (zesměšněna) jejich jména. Pokud ano, nechť se mi ozvou a já je ze svého historického rozboru vyjmu.
-RUN FREE-


neděle 25. října 2015

Brněnský masakr 2015

Takže za rok znovu a hyn sa hukáže...
Tak takhle končila moje loňská reportáž z Brněnského masakru.
Rok se s rokem sešel, přes hlavu přešla další zima a na cemru přibyl další křížek. Člověk je o rok zkušenější, vyběhanější a krásnější-co víc si přát.

Letošní Masakr byl pro mě však něčím víc, než ten loňský.
Loni jsem toho díky stěhování, starostmi se svatbou a zvykáním si na novou práci, přes prázdniny moc nenaběhal. Do toho jsem 14 dní před Masakrem absolvoval část B7. Proto jsem dostal loni od Masakru pěkně do řepy. Takže jsem měl v úmyslu mu to letos vrátit, stejně tak klukům spoluběžcům-kamarádům. S Martinem (mým běžeckým Guru-Sensejem-učitelem) jsme účast brali jako jasnou záležitost. Michal ale v letošním termínu mířil na svatební cestu na Korsiku. Cíl byl tedy pro letošek jasný, doběhnout v lepším čase jak loni a hlavně porazit Martina!! Druhá část dorostla časem do takových rozměrů, za které by se nestyděli ani Slávisti a Sparťani před DERBY. Já si slíbil, že když Martina porazím, konečně se oholím (v den startu bych byl díky vousům možná zaměnitelný s Tondou Krupičkou).
Martin se dušoval, že takovej "Pajtáš fůsatý", "Trůba z nížin" a "Parodie na ranfríjování" ho v životě neporazí. Že prý budu celou dobu polykat jen zvířenej prach, kterej svojí rychlostí bude výřit. Já mu na oplátku dával dobré rady do závodu. Jako třeba to, aby se na Babím lomu ode mě držel dál, protože jinak by mohl omylem spadnout ze skály a zlomit si 6 žeber, jako ten "papírák" z vyprávění od Donutila. Nezapomněl jsem ani přisypat sůl do jeho ran a připomenout mu jeho "druhé" místo na dubnovém dogtrekingu a porážku od ženy se psem, co se jmenoval DOMINIK ŠUBRAVEC. Nezapomněl jsem dodat i to, že pokud běhá, tak jak střílí hajný Čagan, tak že do cíle ani NETREFÍ a než on doběhne, tak já už budu doma v Ostrohu popíjet slivovičku na oslavu svého úspěchu. Martin to vyšperkoval 12ti stránkovým dopisem, který mi předal den před závodem a ve kterém mi jasně naznačoval, že on je ten lepší a že já budu ten co na konci zamáčkne slzu. Já měl ale z letošního roku-sezóny dobré pocity. Úpravy ve stravování. Osobák na půlmaratonu v Brně, solidní 44místo na Běhej Lesy Lednice, daleko větší odběhaná porce km než loni a k tomu všemu jsem celé jaro a část léta chodil pravidelně na TRX a BOSU. To vše mě podporovalo v mém přesvědčení, že letos jedinej, kdo bude polykat prach, bude Martin a to proto, že se mu při pohledu na moje výkony zasukujou vanilky, někde sebou liskne o zem a dostane MAT s pěšcem už ve druhým tahu, jak nějakej učeň od Gary Kasparova. Nic na tom neměnil ani fakt, že můj nejdelší letošní běh měřil pouze 30km po Karpatských horách.
Pár dní před závodem mě ale dohnalo silné nachlazení a viróza. V tomto rozpoložení jsem si to protrpěl v práci, snědl za celou tu dobu snad tunu medu, vypil hektolitry čaje se zázvorem a všechny zásoby slivovice na Slovácku. Manželka mi denně přes trchtýř prolévala nosem slanou vodu a pobaveně hlásila, že to "neprotéká".
Prostě zkráceně..."Bluvil zem jak bebil co bá rýbu a děžil se na Basakr"
Do Brna jsem dojel den před závodem. Na nádraží mě vyzvedl Martin s manželkou Johankou a jeli jsme pro startovní balíček do Řečkovic. Martin si postěžoval na to, že ho ještě občas bolí naražená patní ostruha. A já mu na oplátku stihl popřát, ať "ZÍTRA VYHRAJE TEN LEPŠÍ.......VANĚK"
K rodičům domů jsem už jel MHD a stihl pěkně promrznout při čekání na trolejbus... Tohle promrznutí a celková únava z cesty a z posledních pár dní způsobily to, že jsem do postele šel s  36.9° C a byl rozhodnutý, že pokud se v den závodu vzbudím s teplotou, tak pogratuluju Martinovi a do závodu rozhodně nepůjdu. Už i v tomto stavu jsem měl strach o dokončení a o to, jak se mi vůbec poběží.
Aspoň v šatně mezi prvními


DEN D

Ráno jsem vstával ve 4 a hned jsem se změřil teploměrem...36.4... Jdu to natřít Martinovi! Nalil jsem do sebe hrnek zeleného čaje, asi 300ml nápoje z Chia semínek a taky jednu sklenici vody s tabletkou hořčíku. Snídal jsem pouze tuňáka s pečivem a vypil pak ještě jednu kalabasu maté.
Do Řečkovic jsem se nechal zavést autem. V šatně jsem byl mezi prvními a potkal Petra Švandu. Ihned mě poznal a oslovil:
"Tys běžel aji loni, že?"
"Jojo a tys nás všechny loni fotil" zněla nějako moje odpověď.
Ještě pak dodal, že letos běží sám a že bude fotit jen na startu a v cíli.
Já mezitím v teple šatny snědl dva banány a vypil dalších 300ml nápoje z Chia semínek. V šatně jsem pak potkal Sama, což je Martinův bývalý učitel z VŠ, který když jsme ještě s Martinem bydleli v Brně, tak s náma často chodil běhat a proběhl s náma náš legendární trail přes Chřiby. Bylo mi jasné, že Sam (jako bývalý atlet a člověk co je schopen z fleku dát 5BV, B7 apod.) nám brzo ukáže záda a bude z nás tří hrát PRVNÍ STRADIVÁRKY a že do cíle doběhne jako první. Po něm pak dorazil Martin a vydyndal ode mě dvacku na skříňku a u toho se šklebil, jak mě porazí. :)
V šatně jsem ještě potkal Miru, kterého znám díky facebookové stránce běžecké blogy a jeho stránce jinybeh a stejnojmené knize, kteru by měl vydávat. Pak jsem se přesunul ven se trochu proklusat a protáhnout. Ráno před 7 bylo venku hodně "čerstvo". I přes chlad a nachlazení jsem zvolil pouze trenky, tílko a návleky na ruce. (Aspoň se tu dorazím a půjdu aspoň jednou v životě na neschopenku :))
Martin mi představil svého taťku, s kterým měli prapůvodě běžet závod dvojic, ale on se pár měsíců před závodem pro bolesti kolen rozhodl pro kratší trať, kterou nakonec stejně neběžel, protože bolest kolen v posledních dnech byla nakonec tak velká, že ho do závodu nepustila. Stal se aspoň součástí Martinova podpůrného týmu, který tvořila Martinova žena, dcera, pes a zmiňovaný tata.
Na startu jsem se ještě potkal s Kristýnu, kterou jsem měl možnost poznat při krátkodobém působení v Rockpointu a která se účastní různých "šíleností" typu adventure racing s lidmi kolem Pavla Paloncýho.
Těsně před startem si Sam ještě dobíral Martina a ptal se ho, proč má 3/4 kalhoty, jestli plánuje doběhnout až v prosinci. Já Martinovi ještě půjčil jeden ze svých šátků, protože on ten svůj dal doma asi omylem do druhýho hrníčku, když slyšel hluk na schodech.

START

S klukama jsme si popřáli ještě hodně štěstí a v 7:00  jsme se vydali vstříc 63km dlouhé trase. Kousek za zástavbou v Řečkovicích mi Martin se Samem zmizeli, ale nechávalo mě to stoicky klidným. Při prvním stoupání jsem došel Martina a položil mu tu nejnemožnější otázku: "Zdar, taky ses šel dneska proběhnout?" Martin něco zahudroval a snažil se mi utéct. Sam byl po pár km někde v Pánu a mně z nosu teklo jak z hasičcské hadice... Těsně před seběhem do České se otevřel pohled do krajiny, kde se pod kopci válela líně ranní mlha. Úžasné scenérie! Závodník přede mnou se nad tou krásou rozplýval a já s ním. "Kam se hrabe SKAJRANING, že?" prohodil jsem. Souhlasil.
Martina díky půjčenému svítivě žlutému šátku jsem měl pořád na dohled. Nebylo kam spěchat, do kopce na Babí lom a přes hřeben se stejně půjde, tam mi neuteče. Z hřebene Babího lomu se opět otevřel pohled do ranní krajiny. Mlha se ještě rozhodla nezvednout a tak jsem se opět kochal. Seběh dolů do Vranova jsem pustil jen tak z lehka. Hlídal jsem se, abych nepřepálil jak loni začátek. Martinův šátek jsem viděl míhat se někde pár metrů přede mnou. Do Vranova na první občerstvovačku jsme doběli už spolu. Loni tu doběhl on mě, letos já jeho. Doufal jsem, že mu to podlomí psychiku. Napil jsem se, snědl banán se solí a viděl jsem, že Martin už se chystal k odchodu. Nacpal jsem do sebe ještě jednu solnou tabletku a rychle ho doběhl.
"To na mě jako ani nepočkáš?" dobíral jsem si ho. Odpověděl mi něco ve stylu: "Na takovýho pomalýho pajtáša mám čekat?"
A následná degustace
Souboj na 30km s tubou od magnézia


KDO CHVÍLI MOČIL, JIŽ MOČÍ OPODÁL

Při seběhu do Adamova nás doběhl Mira a tak jsem s ním dal řeč. Říkel jsem mu, že kdyby náhodou viděl toho člověka se žlutým šátkem a červeným batohem přede mnou, tak ať ho klidně z nějakýho srázu žduchne. Při seběhu jsme se s Martinem sem tam předbíhali.
"V Zarazicáááách krajníííí důůům." zpíval jsem mu, když jsem ho míjel.
"Já tě taky zarazím." odpověděl mi Martin a předběhl pro změnu on mě.
Na rovince k Novému Hradu nám Mira odběhl. Já s Martinem rozvíjel debatu o tom, že někteří profíci, aby neztratili náskok močí během běhu. Přemýšleli jsme o tom, jestli to zkusit nebo ne, protože oběma se nám chtělo. Martin po chvilce zastavil, neb vážně musel. "Kdo chvíli močil, již močí opodál" šlo mi hlavou ono Cimrmanovské. A tak jsem trošku přidal, abych Martinovi utekl. Po chvilce jsem potkal Mirka, který taky musel...
"Kdo chvíli močil, již močí opodál" říkel jsem mu.
Smál se a cestu do kopce jsme pak trávili spolu. Kontrola na Novém Hradu, solná tableta, tyčinka do ruky a v protisměru potkání se s Martinem. Prý ho trochu při stoupání braly křeče. Vlna solidarity mě zachvátila a nabídl jsem mu solnou tabletu. Nechtěl, prý jich měl zatím dost. Rovinku k Máchovu památníku jsem klusal s Mirkem a ujídal tyčinku od Cereabar. Mira pak ale po chvilce zaostal a tak jsem na další kontrolu doběhl sám. Při cestě od kontroly jsem opět míjel v protisměru Martina. Vypadal, že ho něco trápí. Trochu mě mrzelo, že by se rozhodlo mezi náma tak rychle a tak jsem si s ním plácnul a hecoval ho slovy: "Přece nenecháš vyhrát takovýho Pajtáša fůsatýho, jako su já!" 
Seběh do Adamova se hezky klikatil. Nikam jsem to nehnal. Ještě nebyla ani půlka. Tělo se s rýmou pralo zatím skvěle. Jen jsem často smrkal. Běželo se mi dobře, žadná krize. Martin BIHÁJND MÝ. Šlo to podle plánu. Před sebou jsem viděl Terezu Gecovou, loni druhou mezi ženami a "TU KTERÁ LETOS BĚŽELA S TARAHUMARY." Bylo by fajn se jí udržet napadlo mě. To ale jen do chvíle, kdy z občertsovačky v Adamově zmizela rychleji jak já.
Já se tu ještě zdržel s Johankou a Martinovým tatem, snědl jeden výborný koláč, nechal si dolít jonťák do vaku a nalil do sebe jednu tubu magnézia. Meztím doběhl Martin a hlásil mi svůj stav. Opět mu Mirek Dušín v mém těle nabízel pomoc. Tentokrát formou druhé tuby magnézia z mých zásob. Martin odmítl a já běžel dál. No běžel.... Cesta na rozhlednu nad Adamovem vede do strmého kopce, takže spíš jsem šel. Ruce na stehnách a strojová chůze, ukrajovala metry k rozhledně. Věděl jsem, že mezi mnou a Martinem je rozdíl zhruba jedné čurpauzy. Jenže na mě volání přírody přišlo ještě víc. Hlavou mi šlo asi toto: Jít dál a vypotit to? Zdržovat to a na rovince to vypustit za běhu a celej se počůrat? Oddalovat to a dopadnout jak Tycho Brahe? Ohlídl jsem se a za mnou nikdo. Okamžitě jsem zastavil a konal v co největším spěchu, aby mě Martin nedohnal. Jakmile jsem odcházel, tak jsem viděl dole pod stromy míhat se postavy.
Právě včas...
Srovnání seběhů do Babic

Srovnání seběhů do Babic

OCKO, BOLÍ MA BRUŠKO

Rozhledna, kontrola, procvaknutá karta, rovinka do Babic a konečně jsem mohl zas běžet, jenže mě po chvilce začal trápit žaludek. Nějak mi asi nesedl jonťák s příchutí kivi. Ještě, že ho mám litr a půl ve vaku, že?... Po cvhilce to odeznělo, ale s dalším napitím se ozvalo břicho znovu. Pít jsem ale něco musel a tak jsem si to fakt "užíval".
Vybavilo se mi vyprávění od Donutila z natáčení Černých Baronů... "OCKO, BOLI MA BRUŠKO, TAK NASADNUT A JEŠTĚ TIAŠU TRASU!" Seběh na kontrolu do Babic k vlakové zastávce byl docela o hubu. Na kontrole v Babicích jsem potkal opět Martinův podpůrný tým. Rychle jsem vytáhl solnou tabletu a tyčinku, třeba se bruško trochu zaplní a zklidní. Cesta potom vedla chvíli rovně a pak se začla zvedat na kontrolu Nad Arboretem. Kopec jsem opět šel a pojídal další tyčinku ze svých zásob. Od kontroly Nad Arboretem to šlo pěkně z kopečka a tak to běželo samo, jenom na začátku Bílovic musel člověk široké schody brát stylem jeden schod-dva kroky, aby si nerozhodil sandál. Přeběhnutí mostu přes řeku a podoběhnutí pod železničním mostem a vítala mě kontrola a občerstvení na 42km.
Loni jsem tady doběhl až po Martinovi. Letos jsme si však role vyměnili. Vím, jak mě to loni namotivovalo, že jsem ho zde dotáhl. To jsem mu já letos rozhodně nechtěl dopřát. Chtěl jsem co nejdřív zmizet, aby jsme se nepotkali. Jeho support tu ještě nebyl, takže Martin by nevěděl, jakou má na mě ztrátu. Vzal jsem si banán na žaludek a snažil se vyptat Kolu (už nebyla :( ). Dolil jsem si jonťák do batohu (ten zelenej kivi hnus se aspoň rozředil...), vzal další banán pro sychr do ruky a vytáhl na posledních 21km MP3-teď to nesmím pustit! Teď začnu opravdu závodit! Chtěl jsem se držet Aleny Žákovské, kterou jsem tu zahlédl, ale stačilo menší zdržení a už byla v trapu. Tahle se závodí!
Průsvitné elfské uši
Takhle vypadá člověk, kterého sužují křeče :)

ZA ZVUKU HUDBY

Vyběhl jsem motivován hudbou, jak kdybych měl běžet jen 5km. Cesta vedla zástavbou do strmého kopce, běh střídala ostrá chůze a stejně jak se střídaly písničky, tak se střídaly i emoce. Mám to dobře rozběhlé, až na menší problémy se žaludkem a neustálé smrkání se mi běží super, myslím na manželku, nenarozené miminko, do toho slyším "náš svatební pochod" a......"potí" se mi oči...Prostě na férovku SLANÁ VASRŮVKA V AUGLÁCH...
Po chvilce zas hrála jiná píseň a já s rukama na stehnech a s Gerojským odhodláním drtil kopec na další kontrolu "U luže". Odtud přišel seběh dolů k řece a železniční trati. V uších mi zněl soundtrack z Terminátora a já se bavil představou, že jsem John Conor a Martin je Terminátor. Že se mě snaží dostihnout a říct "I am BACK." Hnán touto myšlenkou jsem byl dole cobydup. (což je pane Ješito takový překladatelský oříšek)
Kousek od kontroly u Myší díry jsem viděl Johanku, jak fotí, tak jsem se trochu učesal a usmál, aby měl Martin vzpomínky na to, že ho porazil kultivovaný a veselý člověk a ne nějaké upocené a nemyté individuum.
Od kontroly na Myší díře až k další kontrole v Útěchově je to nějakých 4km do kopce. Ne prudkého, ale takového pozvolného, táhlého dlouhého. Takže pokud jste psychicky dole, tak v této pasáži se vaše psychika podívá přes zemské jádro až k protinožcům. Loni mě to tu děsně vydeptalo. A i proto jsem si letos na tuto pasáž vzal raději MP3. Když jsem vbíhal do této části, hrála mi v MP3 příznačně písnička z muzikálu Jesus Crist Superstar. Na tuto pasáž jsem nasadil opět strojové chodecké tempo. Ze začátku se mi to šlo dobře, rozhodně mi to tu odsípalo víc jak loni. Tím, že jsem šel stylem "ruce na stehnách" tak jsem si stehna občas proklepal, nebo promasíroval, abych předcházel případným křečím. Ke konci se mi chůze už zajídala a radši bych běžel. Slovy klasika Jiřího Sováka: "AŤ UHOŘÍM, JEN KDYŽ NEJDU". Rozběhl jsm se až na rovince pár set metrů před občerstvovačkou v Útěchově.
Masírování svalů a vyhlížení...
přibíhajícího Martina

POSLEDNÍCH 13 KM

V Útěchově už měli konečně Kolu. Trochu jsem jí vypil, snědl další banán, dolil vak a vypil poslední magnézium z tuby. Je to ještě 13km do cíle. Mezitím přišla Johanka, fotila a dali jsme řeč. Martin před Myší Dírou byl tak 5minut za mnou a hodně ho prý braly křeče. Vytáhl jsem tedy ještě nějaké solné tablety a vnutil je Johance se slovy, že: "Blbej Polák mu vzkazuje, že NĚKDY PROSTĚ MUSÍ." Nevím, jestli to bylo ze soucitu nad kamarádem, nebo z touhy závodit až do konce. Poté jsem si promnul ještě stehna, polil vodou a běžel vstříc posledním 13km.
Takový můj tréninkový okruh VOKOLOŠTĚRKU (okolo Ostrožských jezer) šlo mi hlavou. Do hodiny a půl musí být po všem. Seběhy jsem pouštěl co to šlo a kopce jsem šel opět strojově. Při chůzi jsem si stehna pořád proklepával, občas jsem se přistihnul že do rytmu hudby co mi hrála v MP3. (Takže pokud jste potkali nějakýho blázna co si bubnoval do tempa, jak bubeník na dračí lodi, tak to sem byl já :-) )
Před posledním občerstvením v Soběšicích jsem viděl opět Martinův support. Mávnul jsem Johance do objektivu a běžel dál. Přece se nezakecám a neztratím 5minut náskoku!! Na posledním občerstvení jsem se nehodlal vůbec zdržet, jen jsem se napil, zeptal se kolik je hodin a kolik ještě do konce a frčel jsem dál. 4km přede mnou a vidina času kolem 7.5 hodin mě opravdu hnala kupředu. 
Občas jsem ještě někoho předběhl. Akorát v Zamilcu (Zamilovaný hájek) mě předběhla jedna mužská dvojice. Vyburcovalo to ve mě ještě poslední zbytky sil a vrhl jsem se do stíhací jízdy. Dvojice mi ale zmizela při posledním velmi prudkém seběhu v Zamilcu.
Toto bych fakt dal leda na lyžích a musel bych zůžit a ne plužit, případně zkusit Šůšn a moje SKI by musely být GUT PRIPÉR s GUT VAKSING a být GUT WETR TUDÉJ!
Na kontrole na 62km mi paní hlásila: "Super! Už jenom poslední kopec!"
Pročež jsem pravil: "Jo, ale nejhorší ze všech!"
A na to ona vece: "Ale prosím vás, jakto?" 
Neměl jsem už čas jí odpovědět a bežel jsem dál. Do kopec pod silniční výpadovkou z Brna jsem se drápal pomalu po 4. Kolem hřiště v Řečkovicích jsem přešel do chůze. Mužskou dvojici před sebou jsem neviděl a už toho fakt na mě bylo dost. Ale jen do chvíle, kdy jsem se otočil a spatřil jsem soukat se do kopce dalšího závodníka. Závodní horečka mě znovu zaplavila a kopec a veškeré schody v betonové zástavbě sídliště jsem běžel. V cílové rovince jsem viděl pár metrů před sebou onu dvojici a Dana Orálka jak fotil. Stihnul jsem se ještě usmát a poděkovat za fotku.
Ukrajování posledních km

Kterak učeň předčil učitele
V cíli jsem zahlédl časomíru na jejímž začátku byla sedmička! Jak by řekl Sheldon z Velkého třesku: " We did it!" Pak mě vytrhnl hlas moderátora jak hlásil moje jméno: "Další v cíli je Jiří Vaněk s časem 7:36:25 za tým CzechOut. Na celkovém 78 místě a 43 v kategorii." Dokonáno! Špotáková hází 99metrů oštěpem a překonává Železného. Messi šňupe kokain a překonává Maradonu. Hertl překonává v kanadském bodování Jágra. A Vaněk dobíhá před Gajárkem.
Dostal jsem medaili, zkontrolovali mi kartičku a přijímal jsem první gratulace. Stejně jak loni je první kdo mi gratuluje Petr Švanda. Pak jsem potkal již vysprchovaného a usměvavého Sama. Skromně prohodil že doběhl za 6:42...Ihned jsem volal manželce abych ji informoval o svém "úspěchu". Hlásíla mi, že zrovna došla domů, tak jsem jí řekl, že já zrovna doběhl. "Cože? Už? Nějak rychle." dostalo se mi překvapené a radostné odpovědi. Chvíli jsme tak spolu volali, já se vyzul, protahoval a chodil občas něco sníst a utišit tak podrážděný žaludek na cílovou občerstvovačku. Potkal jsem se ještě s Kristýnou. Ti skončili na bedně ve dvojicích. Přemýšlel jsem, jestli vyhlížet Martina, nebo se jít konečně umýt. Nakonec zvítězila touha jít se konečně umýt. Po smytí veškeré únavy jsem vyšel ven a viděl jsem Johanku. Za chvilku jsme všichni viděli přibíhat Martina! Povzbudili jsme ho potleskem a tata mu dal do náruče dcerku a Martin doběhl do cíle. V čase 8:23:08 od startu závodu.
Foto od Dana Orálka těsně před cílem
Dekorovaný a v cíli

Závěr

Všichni tři jsme si pak sdělovali zážitky a dojmy. Martin se krom křečí potýkal i se zablouděním a Sam doběhl o pár vteřin dřív jak první žena. Poté jsme zašli se Samem na masáž a Martin vyplavat se do bazénu. A jako třešnička na dortu bylo pak výborné rizoto ve školní jídelně. V tomto směru je Masakr úžasný závod!!! Nikterak předražené startovné, úchvatná trasa, výborné značení a skvělý servis. Občerstvení během a po, možnost úzamykatelných skříněk, sprch, výřivek, bazénu a masáží. Startovní balíček netvoří igelitka plná reklamních kravin, ale pouze triko, čip, id náramek a karta závodníka.
Letos jsem navíc spokojen i se svým výkonem. Před závodem jsem si vytyčil čas mezi 8-9 hodinami, spíš k těm osmi. Skrz nachlazení jsem se s nějakým odhadováním časů držel radši při zemi. Konečný čas 7:36 je tak pro mě velkým překvapením. Ale dodržel jsem svoji taktiku a záměry a tak to přineslo ovoce. Navíc si myslím, že s kvalitnějším tréninkem v kopcích je tahle trasa pro mě reálně zaběhnutelná i mezi 6-7 hodinami. Ale to snad za rok.
Všichni spokojení v cíli posloucháme Martinovo vyprávění

-RUN FREE- 


Foto: Johanka Gajárková, Petr Švanda a Dan Orálek

sobota 29. srpna 2015

Minimalismus, aneb zranění jsou od toho, aby nás poučila.

Nedávno mi napsal můj velmi dobrý kamarád, ranfríjálista, velkej vyznavač minimalismu a Maté, jestli by mi mohl napsat něco na blog. Že měl krátkou "plodnou" chvilku a něco sepsal o svých poznatcích s minimalismem, zraněními apod. Říkám si VARUM NICHT. :-)
Výsledek se můžete dočíst níže.


Běhání se věnuju rekreačně už přibližně deset let. Původně jsem běhání měl pouze jako doplněk k posilování, něco jako aerobní aktivitu, která měla pomoci svaly vyrýsovat a protáhnout (jako malej kluk…ale kdo by nechtěl mít svaly jako Sylvester Stallone:-) ).
Časem ale běhání začalo v pomyslném žebříčku oblíbenosti mých sportů, kde bylo ještě lezení, MTB a plavání, šplhat stále výš.
Důvodem bylo to, že jsem se při běhání v přírodě cítil nějakým způsobem spojen se zemí. Zanedlouho bylo běhání sportem č. 1. Radost z pohybu, soulad ze zemí, maximální prožitek z pobytu v přírodě…to vše mně zprostředkovávalo běhání.
Přišla doba, kdy jsem se potýkal se zraněním kolene a kotníků. Postupně jsem zkoušel, v té době ještě v absolutní nevědomosti, že existuje něco jako minimalismus, hledat přirozenější způsob běhu, který by mě mohl zbavit zranění. Začalo to chůzí naboso po zahradě a s postupně mizející bolestí v koleni a kotnících jsem se stal i běžcem minimalistou. Odběhal jsem si sezónu úplně bos (a musel jsem mnohdy čelit komentářům: „Ty pablbe, dyť si něco zapíchneš do hnáty“) a teprve na podzim se mně do rukou dostala kniha Zrozeni k běhu a já zjistil, že to, co jsem sám „objevil“ tady už dávno je. Ihned po tom, co jsem tuto knihu doslova slupnul, tak byly moje první Tarahumarské sandále vlastní výroby na světě. Parádně mně zapadaly do mého běžeckého života, blížila se zima a já mohl nohu konečně obalit dvěma tlustýma fuseklama, nandat si „pleskačky“ a vyběhnout. Našel jsem se v minimalismu. Nebo lépe řečeno – moje tělo si ho našlo. Dokonce jsem v těchto vlastnoručně vyrobených „botách“ vyhrál jeden kratší závod poblíž Brna.
Jak jsem se postupně v běhání zlepšoval, začal jsem mít touhu překonávat delší vzdálenosti, tak jak jsem o tom četl například v knize Zrozeni k běhu. Do té doby jsem měl nejdelší trasu 35 km, ale v „pleskačkách“ to bylo docela dost. Noha byla sice zvyklá, ale když většina trasy vedla po kamenitých cestách, tak byla ke konci trochu „omlácená“. Navíc jsem často běhal s klukama a nedělalo mně dobře, když na mě museli čekat kvůli tomu, že se mně zase „vyrval ten zas*ané uzlík“, když jsem v pleskačkách zaškobrtl. Při rychlejších bězích, nebo prudších sebězích jsem musel být hodně v pozoru, abych nedupl na nějaký ostrý kámen.
Z těchto důvodů jsem časem od „pleskaček“ přešel na sandály Teva Hurricane 3. Trošku onošené jsou stejně minimalistické jako „pleskačky“, nehrozí u nich vytrhnutí uzlíku a následné zdržování a při prudších sebězích je jejich ochrana dostatečná. Pro představu mám první pár těchto sandálů cca 4 roky a kilometrově mají za sebou cca 6 000 km (běh+chůze), tyto boty skoro nesundávám z nohy a chodím v nich i přes zimu (kromě dní, kdy je místo sněhu břečka). Vzhledem k tomu, že už jsou tak obnošené, že za mokra si při běhu připadám někdy spíš jako lyžař, pořídil jsem si stejné nové. Jedny na běhání a jedny na chození „na lepší“. Ty staré nosím na procházky, na zahradu a myslím, že jejich životnost ještě není u konce. Co se týče použití těchto sandálů na dlouhé běhy, tak si nemůžu na nic stěžovat. V pohodě jsem v nich odběhal několik ultra (75km za cca 8,5 hod Slavkovským lesem, závod na 63 km kolem Brna, 53 km v Chřibech…). Chystám se v nich na 100 km po hřebeni Šumavy a na další Brněnský Masakr 63 km.
Na delší a pomalejší běhy jsou v současnosti „to nélepčí, co svojem vanilkám možu nabídnót“. Jinými slovy, v současné době nemají konkurenci.
Jiné je tomu v případě kratších a rychlejších běhů a závodů v těžším terénu. Občas se stává, že člověk zaškobrtne „o šutrák“, nebo „o haluz“. Bál jsem se, že si někdy třeba na závodech doslova „rozhodním sandál“ a „všeci sa ně budó lochčit“. Tak jsem do členitějšího terénu, do sněhu, no prostě do „marastu“, který to vyžaduje, začal po vzoru svého taťky (je to jeho patent :-) ) nosit neoprénové boty do vody. Bomba – uzavřené, lehké, super měkké, ohebné, drží na sněhu i na ledě (princip jako u zimních pneumatik), když vyberete „dobré kósek“, tak máte i dostatečný grip a co se týče dropu, tak ten je 0 mm. Proč kupovat minimusy, nebo vivobarefoot za „drahé lováč“, když mám boty do vody HOT TUNA za 75 kč. Tato obuv je asi nejminimalističtější, co se dá v ČR koupit. Pokud nepočítám, že si „kópím igeliťák a přidělám si ho gumičkó na nohu“ :-).
Jsem teda minimalista a běhám a běhám a vážnější zranění se mně vyhýbají, řekl bych obloukem. Bylo tomu tak až do letošní zimy, kdy jsem jednoho temného večera nazul HOT TUNA (Tuňáka homosexuála), připnul jsem si na amortizér k pasu svého běžeckého parťáka mladou a energií překypující fenku belgického ovčáka malinoise a vyběhli jsme do tmy. V té době jsem měl jenom čelovku značky „no name“, nebo jinak řečeno „ťangsport“ a v noci a mlze jsem neviděl kromě tmy skoro nic. Fenka parádně táhla a letěli jsme po kamenité cestě vstříc noci…AU!...šutr…v té rychlosti, jak jsme běželi do neznáma a já ještě musel dobrzďovat rozběhnutou fenku, tak jsem si narazil patu o „ostré šutrák“. Bolest „jak sviňa“ projela až ke kyčli a já na pár minut musel zastavit, abych vůbec mohl pokračovat. Stejná situace se ten den opakovala ještě dvakrát a několikrát ještě při dalších bězích a to už i v jiných botách s odolnější patou - v Tevách a dokonce i v NB 749, které jsem nosil před přestupem na minimalismus a v kterých jsem se cítil jako na podpatcích a v terénu hrozně nestabilně…nakonec jsem jim musel trochu seříznout patu, aby byly vůbec použitelné.
Patu jsem si narazil cca 10 krát a způsobil si tak otok, který dráždil plantární fascii a následně ostruhu. Au, nikomu bych to nepřál…
Zavinil jsem si to sám, nemohla za to minimalistická obuv, ale já, že jsem bez světla (v případě té čelovky, co jsem měl, se o světle opravdu mluvit nedá), běžel jak o závod po kamenité cestě ještě tažen a popohánět bleskurychlým psem. Za světla bych si cestu lépe vybral a noha by při dopadu byla připravená. Pravdou ale je, že kdybych měl tehdy na noze nějakou „pořádnou botu“ onen kamen bych možná ani necítil.
No jo, co s tím? Přes den, když člověk chodí, tak to nebolelo, při běhu taky ne (běhám stále v Tevách a botech do vody HOT TUNA za 75,-), ale ráno, když je noha odpočatá…bolí to tak, že člověk „pěknéch pár minut leze jak chrobák“…
Už je to víc jak půl roku od prvního naražení paty, běhám stále ve stejných botách, stále s došlapem pod těžištěm těla s podsazenou pánví s dopadem na střed chodidla, stále se psem, často až večer po tmě…změnila se akorát jedna věc…pořídil jsem si ještě jedny boty. Trailové boty s minimálním dropem (4 mm) Nike ZOOM Terra Kiger 2 a tyto používám za podobných podmínek, kdy jsem si narazil patu. Do terénu, tmy a při rychlejších bězích (nebo
závodech). Taková bota se může hodit i na prudké seběhy, například po Downhillové dráze z Šumavského Špičáku :-)
Závěrem bych chtěl říct, že jsem po tomto zranění minimalismus nezavrhl, ba naopak…běhám stále minimalisticky, nedám dopustit na sandále Teva Hurricane 3 (v těch behám cca 90 % ročního objemu), ani na HOT TUNA (v těch běhám po měkkém podkladu, nebo na sněhu), zranění paty odeznívá a já se zase můžu plně radovat z pohybu a těsného kontaktu s přírodou.
Na druhou stranu ale vím, že když mám v plánu například závod v těžším terénu s kamenitými seběhy, nebo noční běh po okolních kamenitých cestách, hodí se mezi nohou a zemí mít podrážku. Jo a ještě jedna věc se změnila – pořídil jsem si pořádnou čelovku :-).