Na Velehradě během Mezinárodního setkání vozíčkářů (den před 5.7.) máte celý den na starost nějakého vozíčkáře, tedy člověka s tělesným, či s mentálním postižením, někdy i s postižením kombinovaným. Záleží na míře jeho/jejich "hendikepu", někteří se ani sami, nenají, nevykonají potřebu apod. Sice to teď bude znít jako nějaké klišé, které můžete slyšet na každé charitativní akci apod. Ale až tam si člověk uvědomí, jak je na tom dobře. Ti lidé toho moc nemají, ale přesto se dokážou upřímně radovat z maličkostí!! Z toho, že můžou jít na mši, koncert, že si koupí zmrzlinu, že mají v chráněných dílnách práci a třeba pletou košíky apod.-což jsou pro nás samozřejmostí... Ba naopak, my jsme schopni ještě nadávat a remcat, že na koncertě nehráli takovou a makovou písničku, že kopeček zmrzliny je drahý, jahodová chutná jak nějaká náááhrrrrrražka, že v práci to stojí za starou bačkoru z Rakouska Uherska a že bereme málo peněz atd. atd. Donutilo to zamyslet se i mě-jindy velkého cynika! Hlavně i proto, že moje zaměstnání spočívá v práci s lidmi. Ale s lidmi, kteří moji pomoc defacto leckdy ani nepotřebují a necítí žádný vděk a já kolikrát z jejich strany cítím opovržení mnou samotným. Tito lidé ze setkání vozíčkářů tak byli pravý opak!!
A jak tohle všechno souvisí s Běháním?
Právě včera během mého výběhu jsem nad tím dost přemýšlel. Ač jsem po 4 dnech byl zničený, jak po dvou Beskydských sedmičkách a třech půlmaratonech. Záda mě bolela od přendávání tělesně postižených tak, jako kdyby mi po nich přeběhl Japonský oddíl Sumó a ráno jsem dokonce do sebe JÁ zarputilý "NEKAFAŘ" nalil hrnek kafe, abych ten den nějak zmákl. Ale i tak jsem neváhal a jako vždy každé pondělí po práci jsem vyrazil na delší trať. Tentokrát ne na svoji oblíbenou cyklostezku podél Svitavy do Bílovic, kolem studánky L. Janáčka a přes Hády zpět na Vinohrady... Rozhodl jsem se vyběhnout do kopce přes Líšeň na Hády a pak šusem z kopce kolem Horneku do Mariánského údolí. Následoval směr Ochozská jeskyně a zpět přes celé Mariánské údolí a pak táhlým nechutně dlouhým kopcem do Líšně a pak seběh domů na Vinohrady... Fajn, tak sem vám tu popsal trasu kterou jsem běžel a něco o Velehradu...Ale zkusme číst dál... :-)
Každopádně během mého výběhu sem si pořádně uvědomil, co všechno mám. Ne, že bych nikdy před tím při běhání nebyl šťastný, ale včera to bylo jiné! Intenzivnější!!! Měl jsem radost z každého kořene, co se mi připletl pod nohy. Z každého seběhu, nebo kamínku, který mi při dlouhých sebězích odlétal od nohou. Každý kmen padlého stromu co ležel přes cestu jsem přeskakoval s úsměvem na rtu. Dokonce jsem měl radost, že most co býval přes říčku kousek u jeskyně asi odnesla voda a já mohl proběhnout korytem částečně vyschlé říčky. To vše proto, že sem si uvědomoval, jaké mám štěstí, že tady můžu být, takto běžet a užívat si krásu přírody a tichého lesa. To vše díky tomu, že mi lidé na Velehradě ukázali, jaké to je radovat se ze samozřejmostí každodenního života a z maličkostí. Z malicherných problémů si nedělat hlavu apod. :-)
Myslím, že spousta lidí v dnešní uspěchané době má potřebu řešit problémy a věci, které mnohdy nestojí ani za zmínku. Honit se za penězi a kariérou apod. Když by si člověk uvědomil, jaké má štěstí, že je zdravý, má co má (i když je to někdy pro někoho málo) a může dělat co chce, tak by si toho všeho podle mě daleko víc vážil a život by tak pro něj byl možná i veselejší a my bychom tak na ulici (na běžeckých tratích) potkávali místo "citrónových ksichtů" lidi usměvavé.
Někde na internetu se mi podařilo dohledat údaj z roku 2008, že každý 10 občan ČR se řadí mezi osoby se zdravotním postižením. Takže si třeba zkuste během vašeho výběhu uvědomit, jaké štěstí máte, že tady (na trati) můžete být a tohle krásné si užívat! :-)
A proto! Běhejte ať máte jakýkoliv důvod a hlavně buďte šťastní :-)
Jinak kdyby si to četl někdo kilometruchtivý a chtěl si prohlédnout trasu, může tak učinit ZDE :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat