Beskydská sedmička

Určitě jste objevili plno článků od „sporťáků“ a od lidí, kteří závod dokončili, ale napadlo vás, co se může honit hlavou obyčejnému hobbíkovi, který jde do závodu, s tím, že překoná sám sebe a pozná pocit vítězství nad sebou samým?

Přišel nápad

Jak to tak bývá, základem všeho je myšlenka. Přihlásit se do tohoto závodu mě napadlo již loni, ale nikdo z kamarádů nesdílel mé nadšení. Spíš mě považovali za blázna. Takže jsem loni zůstal na ocet a toužebně se díval na různá promovidea. Letos se mi ale jednoho „blázna“ přece jen sehnat podařilo. Nikdy bych to do Toma neřekl, ale sdílel pro věc podobné nadšení a entuziasmus jako já, a tak jsme mohli plánovat. Ve čtvrtek 6. 9. jsme si dali sraz ve Zlíně a jeli do Frenštátu pod Radhoštěm, kde nám moje velmi dobrá kamarádka Lenka poskytla ubytování v bytě, který pronajímali a nyní zel prázdnotou. Do pátku a do odjezdu vlaku jsme trávili čas hraním karet, sledováním Cimrmanova Dobytí severního pólu a především spánkem.

Den D a hodina H

Před odchodem na nádraží jsem si říkal, že bych se mohl ozvat další kamarádce Zuzce, o které jsem věděl, že jde také. Nicméně, svět je malý a obyvatelé Frenštátu prominou, Frenštát také, takže jsme se potkali i s jejím spolubojovníkem Honzou čirou náhodou na náměstí. Na nádraží ve Frenštátě byly připraveny dvě vlakové soupravy, hrála dechová hudba, někteří závodníci i tančili, no prostě suprová zábava a show. Obě vlakové soupravy se po odjezdu spojily v Českém Těšíně v jeden velký vlak. Mě napadlo ihned Nohavicovo „Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu“, a tak jsme si tuhle píseň chvíli pobrukovali.
Vysedli jsme v Třinci hned vedle železáren, ze kterých se kouřilo, a místo v noci působilo dost depresivně, skoro jsem si tam připadal jak v Gotham City. Z nádraží v Třinci na náměstí je to necelé 3 km. Tam už přípravy vrcholily! Pódium, velká obrazovka, na které se odpočítával čas, epická hudba, poté hrála státní hymna, ohňostroj, požehnal nám kněz a za zvuku hudby z Pevnosti Boyard závod odstartoval. V čele průvodu jel Karel Loprais ve své tatrovce a za ním se táhnul dlouhý štrúdl skoro 3000 závodníků.

Závod v plném proudu

Vzhledem k tomu, že našimi ambicemi bylo hlavně závod dojít, jsme nikam nespěchali a nechali se unášet davem. Jakmile jsme se přiblížili k prvnímu „strmilováku“ (tak jsme si po vzoru Donutilova vyprávění označili každou sjezdovku či kopec, do kterého se stoupalo) vypadlo ze mě pouze: „Ty vole.“ Ne, že bych byl konsternován jeho strmým stoupáním, ale fascinoval mě „průvod čelovek“, který se táhl po celé délce kopce. Byli to nejrychlejší účastníci závodu a už dobývali první vrchol - Velký Javorový. Z výstupu na první vrchol si pamatuju hlavně zvuk klapání trekových holí o zem a zrychlený dech spousty účastníků kolem. Na vrcholu jsme s Tomem zhltli v rychlosti každý jednu tyčinku a už si to mašírovali na Ropici, protože časové limity byly ze startu docela dost „na knap“. Tím, že jsme startovali v kategorii hobby, jsme byli ušetření sestupu do Řeky a následnému šplhání do kopce. Na Ropici jsme dorazili po hřebeni záhy a čekal nás sešup do Morávky a první občerstvovačka. Těsně před Morávkou jsem zahlédl protější stoupák sjezdovkou na Travný a opět hada z čelovek, kousek níž pak dokonce i prvního zvracejícího člověka a bylo mi jasné, že případné „vítězství“ (dojití do cíle) možná nebude zadarmo. Na každé občerstvovačce byly melouny, banány, ionťáky, müsli, tatranky, sladkosti a dokonce i mísa soli. S potem totiž odchází i docela dost soli, a tak je třeba ji řádně doplnit, navíc aspoň trošku pomůže v boji proti křečím. Sám sem ji jedl buď samotnou, jen tak na prstě, nebo jsem si prostě osolil tatranku, nebo meloun. Za normálních okolností bych se nad takovou kombinací jistě ošíval, ale v tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší jídlo světa.
Stoupání na Travný si moc nevybavuju. Snad jen to, že vzduchem poletovalo něco jako déšť se sněhem… (Údajně bylo něco kolem 3°C.) Ono nekonečné stoupání do sjezdovky není nic, co by si rád člověk pamatoval.

Špatná organizace?

Následoval sestup z Travného do Krásné. Ten však vedl po prudce klesající úzké cestě. Tím, že tato pasáž byla ještě relativně na začátku závodu, tak se tu sešlo mnoho lidí, a tak sestup byl strašně pomalý a místy se stálo. Bylo to vážně nepříjemné. Blížilo se svítání, zima, člověk chladnul, na Toma tím, že jsme vypadli z tempa, šlo spaní a mnoho lidí nadávalo jak dlaždiči, že to organizátoři pohnojili apod. Ano, chápu, že tím, že loni se šlo z Frenštátu, tak v této pasáži byl chumel lidí už značně roztrhán, a tak to tu nemohlo stát, ale zase v cíli se čekalo na odvoz apod., takže podobná situace… A také lidi nadávali. Proto se závod otočil, aby se tomu předešlo.  Sice se čekalo jinde, ale… Prostě by se někteří závodníci měli chytit za nos. Tím jsem se jen utvrdil v názoru, že některým lidem se člověk prostě hold nezavděčí.
V Krásné jsme potkali pár odpadlíků čekajících na autobus. My se osvěžili na občerstvovačce, přemázli a zalepili prsty u nohou a vydali se směr Lysá hora. Kousek pod Lysou jsme s Tomem ujedli něco málo ze svých energetických zásob. Na Lysé, kam jsme dorazili s časem 11:06:14 od startu, jsme si dali čaj v místním hladovém oknu. Díky začínajícímu dešti jsme byli nuceni odpočinek zkrátit a vydat se do Ostravice. Tady jsem si poprvé pro sebe začal dost nadávat. Respektive na člověka, který vymýšlel trasu :-)
Z Lysé hory do Ostravice se dá jít mnohem kratší a nenáročnější cestou. Ta naše byla samozřejmě delší (aby pak odpovídala kilometráž) a místy dost nezáživná, a tak nám trvalo docela dost dlouho, než jsme došli od Ostravice k občerstvovačce a na polívku. Už na mě začínala jít jakás takás únava, a tak jsem prostě jen šel, dokud jsem neuslyšel slova: „Kam jdete? Závodíte?“ Hnán vidinou polévky a stíhán únavou jsem si totiž vůbec neuvědomil, že tu má být kontrola a jen tak jsem si to kolem člověka ve vestě prošel :-) Po polívce jsem zalovil v batohu a vytáhl trumf. Shlehu! Takovou tu nakopávací ampulku plnou kofeinu, taurinu a já nevím jakých ještě podpůrných látek. Vypil jsem půlku a zbytek si nechal na horší časy.

První krize?

Výstup na Smrk byl vážně chuťovka. V celém závodu to bylo nejvyšší převýšení a nejstrmější stoupání. Únava navíc nějak neustupovala, a tak jsem si říkal, že ta Shleha je profesionální smečko na lidi, která neohýbá nikl a hliník. Zuzka s Honzou nám „poodběhli“ a my s Tomem jsme se do sedla pod Smrkem vydatně trápili. Řekl bych, že tohle byla moje jediná vážná krize během celé cesty. V sedle ale jako kdybych ucítil nový impuls a (s Tomem za sebou na „gumicuku“) ani nevím jak, jsme se octli na Smrku, a ani jak jsme se octli v Čeladné. Hmm, ona ta Shleha fakt funguje :-) V Čeladné nás čekala další polívka a pak už „jen“ výstup na Čertův Mlýn, Tanečnici a hřebenovkou na Radhošť (už před závodem jsme se rozhodli využít zkrácené trasy). Měli jsme všichni takový báječný pocit, že už je to kousek a že máme solidní náskok. Tak jsme vyrazili s velkým nadšením. Já do sebe ještě nalil zbytek Shlehy. Po chvilce se začalo stmívat a tak přišly na řadu opět čelovky. V průběhu závodu jsme si s Tomem domluvili znamení, abychom na sebe nemuseli pokřikovat, jestli ten druhý jde a kde je. Znamení bylo kuňkání žab z filmu Na Samotě u lesa v podání Ladislava Smoljaka. V této části závodu jsem ono znamení využíval docela často, a tak mi bylo jasné, že Tom už možná nebude mít tolik sil.

I konec může být začátek

Na Pustevnách jsme doplnili ionťák a vyrazili směr Radhošť. Kousek za altánkem na Pustevnách jsem vzal Toma po druhé na „gumicuk“ a vlekl ho až na Radhošť a pak i dál. Otituloval jsem se názvem potah Varel Frištenský a Tom mi často říkal známou hlášku: „Táhni a srůstej!“
Závodníci kolem nás pak reagovali slovy: „Jééé, já chci taky,“ nebo: „Hele, výtah, můžeme se zaháknout?“
Nevím, kde se ve mě vzalo tolik sil a energie, ale Toma jsem dotáhl až ke kontrole na Černé hoře. Už cestou z Radhoště jsem viděl, jak na něj šla únava, byl bledý a nohy místo aby ho nesly, tak se táhly o pár metrů za ním. Zkusil jsem ho ještě trochu vyhecovat, ale byl na tom fakt špatně. Já bych síly a energii na dokončení měl, ale nechtěl sem ho tam nechávat samotného (plno závodníků pak mimo soutěž závod dokončilo), a proto, když mi řekl, že to balí, volal jsem kamarádce Lence, jestli pro nás nedojede na Pindulu. Říkal mi, že Velký Javorník by ještě hecl, ale asi bych ho musel dolů snést. Nehledě na to, že by nás doháněl největší soupeř. ČASOVÝ LIMIT. Docela jsem byl v ten moment zklamaný a dost mě to mrzelo, protože jak jsem psal: síly jsem ještě měl, ale uvědomil jsem si, že tenhle závod není pro mnoho lidí o tom, za každou cenu ho dokončit, ale jak bylo v jednom promovideu na tuto akci: POZNAT POCIT VÍTĚZSTVÍ NAD SEBOU SAMÝM… A to se nám oběma myslím povedlo. Toma znám poměrně krátce, ale i tak si myslím, že znám jeho fyzické dispozice docela dobře. Sice jsem si myslel, že bychom to mohli dojít, ale taky jsem si myslel, že když by odpadl, bylo by to mnohem, mnohem dřív než 10km před koncem a můžu říct, že mě fakt hodně mile překvapil! Myslím, že opravdu překonal sám sebe! Za což má moje velké uznání! Navíc mi v podstatě pár minut po odhlášení se ze závodu sdělil, že má aspoň motivaci natrénovat na další ročník. Takže tento náš konec na B7 může znamenat začátek závodu na dalším (možná již úspěšném) ročníku.
Dolů na Pindulu jsem mu místy ještě snášel kolegiálně batoh. Nasedli jsme pak do auta a byli dovezeni k našemu dočasnému bytu. Dali jsme si sprchu, vypili regenerační nápoj a ulehli k zaslouženému odpočinku.

Druhý den jsme šli vrátit čip a startovní čísla, omrkli vyhlášení vítězů a zašli na oběd. Tom sice ještě pořád zapomínal nohy pár metrů za sebou, ale výraz ve tváři měl veselejší a plný odhodlání to příště dokázat!!

Závěrem ještě dodám, že naši spoluputovníci Zuzka s Honzou na konec závod došli a to s časem 28:34:10. Tímto jim gratuluji a doufám, že za rok půjdou znova a budou nám Ležícím Spícím Trudomyslníkům dělat společnost ;-)

Postřehy a rady:

Ø       Potrénujte! Alespoň minimálně. Tahle rada možná bude znít divně, ale je to tak. Pokud si myslíte, že vám bude stačit jen to, že občas chodíte po horách, různých čundrech, nebo jezdíte na kole, tak se pletete. My s Tomem jsme toho zářným příkladem. Já např. celý rok krom treků, ještě běhám, chodím do posilovny a doplňuju to různými kolektivními sporty. Možná to sice ujdete, ale druhý den budete jak zpráskanej pes. Mně se druhý den sice hůř lezlo ze spacáku, ale jakmile jsem se postavil a udělal pár kroků, únava rychle zmizela. Tom na tom byl hůř. Co mám zprávy, tak to rozchodil až během pondělí. Bolest kyčle se u něj údajně ozývala ještě po týdnu.

Ø       Kdo maže (lepí), ten jede. Tuhle radu jsme si přečetli na webu B7 a můžu říct, že by se jí měl držet každý. Vazelína mezi prsty a zalepené prsty u nohou náplastí by měli být samozřejmostí. Po 75 km jsem měl jen jeden maličkatý, stěží postřehnutelný puchýřek. Tom měl tuším jeden na chodidle, ale on na rozdíl ode mě, měl relativně nové boty (koupené 4 dny před B7 a prý je dokonale rozchodil až řízením auta do Frenštátu :-) ) Nějaký „vlkobijec“ se hodí i na mazání rozkroku a a… však víte ;-), abyste pak mohli nasednout na koně a ne na vlka ;-)

Ø       Jídlo? Na občerstvovačkách je ho dost a dost. Můžete si nabrat z melounů, banánů a tatranek, kolik chcete. I voda s ionťákem je zde vždy možná dobrat. My vlastní zásoby třeba řešili spoustou tatranek, proteinovými, müsli a jinými výživnými tyčinkami, výživovými gely, hroznovým cukrem, čokoládou a jinými sladkostmi, doplněnými o tabletky proti křečím a SHLEHOU. Hlady jsme rozhodně netrpěli. Osobně si nedokážu představit, jak někde na trati do sebe cpu chleba s paštikou, nebo se salámem apod.

Ø       Gumicuk. Ten jsme brali taky na základě doporučení z webu a hodil se! A když už nic, ostatní vám ho aspoň budou závidět. Respektive budou závidět tomu, co je tažen ;-) Dle Tomových slov: „Stačí za potahem jen poskakovat nahoru, on se postará o posun vpřed“

Ø       Vodní rezervoár. Možná je to opět pro někoho divná rada, ale když budete v nohách mít mnoho kilometrů, tak ono i sundávání a nasazování batohu proto, abyste se napili, může být otravné. Já už ke konci právě veškerou vodu z rezervoáru vypil a měl jen flašku s ionťákem a docela mě to prudilo :-)

Ø       Přijeďte odpočatí. Vím, o čem mluvím. V červnu jsem v Beskydech byl na Nočním přechodu Lysá hora-Velký Javorník. Startoval kolem 19:00. Já tehdy měl za sebou dlouhou cestu z Brna, a pak se dlouho čekalo, než jsme vyrazili na trať. Bylo to necelých 50 km, ale místy jsem byl fakt unavený. Díky tomu, že jsme na B7 měli možnost s Tomem „ubytování“, tak jsme dlouho v pátek spali a před závodem během odpoledne pospávali a polehávali. Takže žádné nezáživné prostoje a dlouhé cestování. Během závodu jsem nic podobného jako na nočním přechodu nezažil. Samozřejmě ne každý má, nebo bude mít tu možnost, jako my, ale pokud je to možné nechte se třeba někým dovést až na start apod. ;-)