Říká se, že první větší metou v životě každého běžce, je půlmaratón. Na mě tato meta čekala až do čtvrtstoletí mého života. Den po 25. narozeninách jsem si tak splnil jeden z běžeckých snů. Pojďme po jeho stopách.
Údaje o Závodě
V sobotu 20. 4. 2013 v 11:00 se v Brně běžel první ročník Brněnského půlmaratónu a zároveň i Brněnské desítky. Start i cíl se nacházely v centru Brna na náměstí Svobody, neboli na „Svoboďáku“. Odtud vedla trať „Masaryčkou“ (Masarykova ulice) dolů k ,,Hlavasu“ (Hlavní nádraží) a odtud ulicemi Nádražní, Nové Sady až k hale Rondo. Od Ronda až na Brněnské výstaviště, které se celé oběhlo (přes smyčku šalin v Pisárkách), včetně jednoho okruhu na zdejším Velodromu a pak stejnou trasou zpátky. Celá tato trať byla 10,55 km dlouhá (odtud Brněnská desítka). Kdo chtěl běžet půlmaratón, „střihnul“ si vlastně celou trať ještě jednou.
Příprava
To, že poběžím nějaký půlmaratón, jsem se definitivně rozhodl až několik dní před již zmiňovaným čtvrtstoletím. A to, když se mě naši pořád ptali, co teda vlastně budu chtít k narozeninám. Do té doby jsem pořád nevěděl, jestli běžet, nebo ne, ale když se tak zeptali, tak jsem prostě řekl: „Tak mi jen zaplaťte startovný na půlmaratón.“ A bylo vymalováno! Od nového roku jsem měl dle mého docela solidně naběháno. Konkrétně 225 km. Většinou po lesních cestách, kopečcích v lese, v Lužáneckém parku a na cyklostezkách. Někdo tohle nenaběhá ani za celý rok… Navíc jak letos, tak i roky předešlé jsem hodně běhával, chodil po horách a přidáme li nějakých 11 let fotbalu v mládí, potenciál zaběhnout to bez újmy by tu byl. Navíc pár měsíců před tím jsem začal díky jednomu kamarádovi, který také běhá, pronikat do tajů Tarahumarů. (Mexičtí indiáni Tarahumarové jsou považováni za nejlepší terénní běžce na dlouhé tratě.)
Myslím, že se opravdu misky vah pak po oné otázce, co chci k narozeninám, převážily tam, kam měly. : -) Týden před závodem jsem si ještě s oním kamarádem cvičně v Lužánkách „střihli“ právě 21km dlouhou porci, abych věděl, co od toho všeho čekat. Tři dny před závodem, jsem byl u dalšího kamaráda na masáži, a tak pak nezbývalo, než se jen těšit a čekat. : -)
Sváteční den nadešel
V den konání závodu jsem si dal ke snídani (pro někoho možná těžké jídlo) oblíbená míchaná vajíčka a nápoj ze semínek Chia. (Semínka Chia jsou pro svou výživnou hodnotu nazývána "runners food" nebo-li jídlo běžců. Semínka Chia mají vynikající hydrofilní vlastnosti, tj. vysokou schopnost vázat na sebe vodu. Tyto hydrofilní vlastnosti semínek Chia pomáhají tělu zajistit vyšší hydrataci (zevnitř) - velmi důležité nejen pro sportovní výkon.) Kolem 10:00 jsem pak dorazil na místo činu. Převlékl jsem se v útrobách ZŠ Rašínova, kde bylo zázemí pro běžce, a šel na náměstí hledat rodinné příslušníky, kteří dorazili fandit. Proběhlo pak pár nezbytných fotek před startem, rozběhání a protažení se v přilehlých ulicích a už tu byl začátek závodu. Vzhledem k tomu, že jsem byl nedočkavý, ocitl jsem se cca v první třetině všech necelých 1000 závodníků. V ten moment jsem si řekl: „Do pr…, kam se cpeš?? Chceš tu zavázet těm borcům?“ Jak se pak popocházelo ke startu, tak jsem se záměrně nechal předejít několika dalšími lidmi, ale i tak jsem byl docela v popředí, z čehož jsem byl trošku nesvůj. Před startem se držela ještě minuta ticha za oběti Bostonského atentátu a pak už zazněl výstřel a dav závodníků v čele s Danem Orálkem a Petrem Vabrouškem se dal do pohybu.
Hlavně nepřepálit začátek
Znáte to. Každý, kdo se nějakého takového závodu zúčastnil, ví, že nesmí přepálit začátek, že se nesmí nechat strhnout davem, ale stejně to všichni nakonec udělají. : -) Na prvním kilometru jsem měl čas ani ne 4:30. (Co se teď dívám, tak když jsem si kdysi měřil na atletické dráze 1 km, tak jsem měl nejlepší čas 3:35, ale to sem se soustředil jen a jen na ten kilák a dával to docela v tempu…) To mi spustil v hlavně první alarm: ,,ZPOMAL!“ Míjeli jsme Rondo a já viděl mezi diváky dalšího kamaráda. „Čááu Jirko,“ křikl jsem na něj, ale nestačil jsem už pochytit jeho reakci a už jsem zmizel v davu lidí dál…
U Hlavního vstupu na výstavišti jsem viděl reportérku a kameramana a hlavou mi bleskla klasická věta: ,,JÉÉÉ BUDU V TELEVIZI!“
A to je tak vše… Protože pak přicházelo to, čeho se ze startu bojí každý… Ano přepálil jsem to… Na konečné šalin v Pisárkách už jsem musel zpomalit a místy mě píchalo v boku…
,,Už aby byla ta občerstvovačka na Velodromu,“ pomyslel jsem si. Snažil jsem se z hlavy vyhnat všechny „hloupé“ myšlenky, co se mi tam zatím nacpaly (jako např. budu v televizi, nebo ne? A když jo, komu pošlu odkaz. Až budu psát článek, musím tam napsat to, to a to, hele ten týpek má na nohách vibram fivefingers a tady ten zas kompresní podkolenky SKINS apod.) a snažil jsem si zas najet na svoje tempo, svůj režim a svůj tok myšlenek. Asi tak jako legendární Forrest Gump. Sice jsem při běhání nemyslel na Bubu, mámu, poručíka Dana, nebo Jenny, ale na jiné věci mně blízké, a opět jsem se dostal k podstatě běhu a toho, co mě na něm baví.
Na to, že to nedělám proto, abych byl nejrychlejší, nejlepší, nejsilnější, ale proto, že se cítím při běhání sám sebou…
Srovnal jsem si po chvilce dech a tempo a už jsem byl na Velodromu… Všude tam „bušila“ hudba, velký stadion, šlápnutí na měřící koberec, prostě super atmosféra. Vzal jsem dva skrojky banánu a vodu a maličko zpomalil, hodil to do sebe a byl ze mě úplně nový člověk!
Jak jsem potkal Orálka
„ČASTO SI PŘED SEBOU PŘEDSTAVUJI RYCHLEJŠÍHO, SKORO NEHMOTNÉHO BĚŽCE S RYCHLEJŠÍM TEMPEM.“
(Gabe Jennings, vítěz olympijské kvalifikace na 1500 metrů v roce 2000)
To já ani nemusel, ale vždy jsem si vybíral někoho z davu, kdo měl podobné tempo a tak nějak jsem se snažil, aby mě v momenty, kdy se „nesoustředím“, tzv. táhl. Přibližně v půlce trati, tam, kde Poříčí křižuje Vídeňskou a Křížovou, jsem uviděl první dva běžce v protisměru. Byl to samozřejmě Dan Orálek, ikona vytrvalců, a na něm viseli další závodníci. Jeden z nich byl triatlonista Petr Vabroušek. Všichni jsme spontánně tleskali a za sebou slyším hlas: „Hezkýýý! Super borci!“ Otočím se a dotyčnému jsem řekl s úsměvem: ,,No jóó Orálek, kdo jinej by vedl.“ : -) S dotyčným jsem se dal na chvíli do hovoru. Ptal se mě, za jak dlouho to chci dát. Když jsem mu skromně odpověděl, že jsem zatím půlku běžel jen jednou, jen tak cvičně v klidu v Lužánkách a že bych chtěl pod 2 hodiny. Tak mi říká, že to určitě dám. Pak mi ještě řekl, že on tohle má jako trénink na Pražský maratón, a po chvilce mi za Rondem zmizel.
Druhé kolo
Doběhl jsem první kolo na náměstí. U závěrečné otočky stála přítelkyně s mladším bráchou a povzbuzovali mě. Já si na občerstvovačce vzal kelímek s ionťákem a měsíček pomeranče a pelášil dál. Opět přibližně ve stejném místě, kde jsem potkal vedoucí trio vidím starého pána se startovním číslem a nápisem „Desítka“ jak si pelášil takovou rychlochůzí. Měl staré trenýrky a tílko se znakem SOKOLA OBŘANY. (Doma jsem dohledal ve výsledcích, že je ročník 1938.) Za ním pak ve stejné kategorii běžela-šla paní s hůlkami. (Po doběhu se dozvídám od přítelkyně, že tito dva měli v cíli obrovský aplaus!) Za chvíli po nich jsem míjel opět Dana Orálka a jeho „stíhače“. Pro mě ale po doběhu byli vítězi tohoto prvního ročníku ti dva lidé před nimi! Smekám a myslím, že nejen já!
Atmosféra na Velodromu mě opět spolu s ionťákem, solí a pomerančem nabila tak, že jsem pokračoval ve stejném tempu dál.
Kousek za Rondem jsem se podíval na hodinky. Hmmm čas cca hodina a půl… Před závodem sem se díval na výsledky Pražského půlmaratónu a můj dětský vzor Pavel Nedvěd tam měl čas 1:43:09
V cíli
Trošku jsem teda přidal, abych slavného fotbalistu trumfnul a celou cestu až na náměstí jsem se snažil dostihnout maníka ve fialovém tričku, ale bylo vidět, že před cílem zrychlovali všichni, a tak si onen člověk udržoval pořád odstup. Na Masaryčce z davu na mě ještě volal taťka: „ZAMÁVEJ!“ Já teda zmateně koukal, kam to mám vlastně mávat. Jedno mávnutí během běhu pro rodinný klan a už tu bylo náměstí. V cílové otočce jsem si ještě plácl s přítelkyní a jejím mladším bráškou. Další její brácha mě vyfotil a já se snažil dostihnout ještě maníka ve fialovém. Marně! Lidi za zábranami natahovali ruce a též se snažili s každým si plácnout. Marně jsem natahoval ruku, ale Saxana vážně nejsem, a tak jsem si plácnul jen s někým.
V cíli jsem za 01:48:43!! První závod v životě, hned půlmaratón a navíc takový čas. Absolutně jsem překonal sám sebe a málem i Pavlíka Nedvědů. V cíli mi bylo ihned oznámeno, ať si sundám co nejdřív z boty čip, ať můžou co nejdřív můj výsledek zanést do análů. Všude sedělo a leželo plno doběhnuvších běžců a já vím, že sedat si ihned po takové námaze je blbost, aby neztuhly svaly. Ohnul jsem se k botě, s tím, že si čip z tkaniček vyšněruju ve stoje... Omyl, nohy se podlomily a já si „gecnul“ na zadek a sundával čip vsedě. Pak jsem se snažil tkaničky navléct, ale šlo to kupodivu pomaleji, než když je člověk odpočatý. : -)
Odevzdal jsem čip, přebral účastnickou medaili, nafasoval finálový balíček a šel spokojeně za rodinou a nejbližšími. Protáhl jsem se, abych pak další dny nechodil, jak kdybych měl v gatích naděláno. Vzal jsem si ještě účastnický lístek na nápoj zdarma a nechal si načepovat nealko pivo. Vůbec mi ale ihned po doběhu nechutnalo, a tak jsem nechal věci u rodiny a zmizel se převléct a pak zpět pro ono zasloužené, ač nealkoholické PIVO.
Závěrem
Celkové 341. místo z 615 půlmaratonců (245 z 401 v kategorii do 39 let) s časem 01:48:43 a ztrátou na vítěze 37:48 bylo totálně nad moje očekávání. Maník ve fialovém doběhl jen o pět vteřin rychleji. Doma mě pak čekalo moje nejoblíbenější jídlo. Tortila s kuřecím masem a zeleninou. Dále pak horká vana s levandulovým olejem. Dal jsem si pak ještě studenou sprchu a byl jsem jako znovuzrozený.
Sice v neděli a pondělí ráno bylo vstávání maličko krušnější, ale jakmile to člověk rozchodil, bylo to fajn. Dal jsem si ještě v pondělí večer po práci cca 3 km výklus a protažení a zatím to na nějakou nemohoucnost nevypadá. : -)
Pár lidí, kteří viděli na webových stránkách fotky, mi již stihlo říct věty jako: „Ty jo, já bych asi umřel a ty se ještě usmíváš“
Myslím, že důvody jsou jasné. Když člověk dělá něco, co ho baví a z čeho má radost, tak se prostě usmívá. A o tom pro mě běhání je. O radosti z pohybu!
Dojmy z prvního závodu v životě jsou úžasné! Nejlepší pro mě bylo, že podél celé trati každý pořadatel fandil a povzbuzoval a za můj úsměv jsem obdržel jeho! Závěrem ještě dodám, že díky tomuto závodu budu mít jistě štěstí v lásce. Protože mi jedna z výher v tombole, kde byla slosovatelná startovní čísla, utekla o jedno číslo. : -)
Žádné komentáře:
Okomentovat