Brněnský masakr 4x a dost?

"Máme tu cosi cosi latinsky."
...
"Bude to chtít čehosi latinsky tolik a tolik."
...
"Podej mi cosi cosi lékařskou hantýrkou."
....
"Teď vám pane Vaněk to místo lokálně umrtvím."
...
"Říkáte o sklo? Já se podívám, jestli tam nějaký nezůstalo."
...
"Nedívejte se. Pak to okoukáte a příště si to budete chtít šít sám. Jako ten pán, co nám tu na odběrech tvrdil, že mu máme dát jehle a ampule a že nám krev donese sám."
...
Byl pátek 1.9. a já ležel na traumatologii v Uherskohradišťské nemocnici a šili mi pořezanou dlaň. Svoji zručností jsem v práci dokázal na levé ruce vyčarovat hlubší ránu o délce tří stehů...V lékařské zprávě stálo něco o vytažení stehů za 12-14 dní... Neschopenka a kontroly nejsou věc příjemná a tak jsem pomocí matematického úkonu sčítanec, sčitanec, součet věděl, že svatbu kamarádů následující víkend nestihnem, ale Masakr... alespoň ten Masakr...

Teď je v módě si prý všechno fotit

a sdílet to na sociálních sítích.

STŘIH

Byla sobota 16.září, 5:30 ráno a já jako tradičně vcházel mezi prvními do šatny sportovního areálu na Družstevní ulici v Řečkovicích... Letos už po 4... Letos to bylo ale jiné...chyběl Martin... Nejzavilejší soupeř a nejbetelnější kamoš. Čekali v termínu Masakru narození dalšího potomka... A samozřejmě... Měl ze mě strach. :)) ...Byl tu však jeho taťka a Michal, další kamoš z naší běžecké bandy. Dlouho jsem zvažoval, jestli chodit běhat i se stehy v ruce. Ale věta doktorů: "Udržujte ruku v suchu a čistotě." mě možná nahlodala... Blbé tři stehy a já s rukou uhýbal kde čemu, jen aby nenastaly nějaké "komplikace" a já byl včas "uschopněn" a mohl běžet...Běžet svůj nejoblíbenější a letos jediný závod. Poslení výběh jsem tak absolvoval nějakých 18 dní před závodem. Něco "delšího" pak asi měsíc... Snažil jsem se sám sobě vnutit myšlenku, že si aspoň odpočnu, konečně se vyspím víc jak 5-6hodin za den, budu víc natěšený a že to uběhnu zkušenostma...Ale taky zahnat myšlenku, že je to dlouhá pauza bez běhání v nevhodnou dobu a že chození s rok a půl starým dítětem po venku a dřepy po večerech nejsou alternativa... Přehodnotil jsem tak ambice... O asi 100km lehčí nohy jak loni a nevědomost co "pauza" se mnou udělá, jsem šel do závodu s rozhonutím, ať si turbodědek s Michalem běží kam chcou a já budu rád, když to zaběhnu stejně jak loni.

Taky je moderní fotit si co během závodu sníte.

Prší, prší jen se leje

Před startem jsem potkal samé známé tváře, Michala, turbodědu i Kubu, který loni dlouhou dobu běžel po mém boku. Jako vždy jsem se snažil rozklusat a ještě protáhnout. Michal s dědouškem řešili, jestli běžet s bundou, když prší, nebo bez. Mně chlanější počasí a drobný déšť vyhovuje daleko víc, než vedro a tak jsem se rozhodl běžet jen v šortkách a tílku s návleky, aspoň to člověka nebude nutit zastavovat. Odstartováno bylo v 7hodin a my se vydali vstříc krásným třiašedesáti kilometrům. Hned kousek za Řečkovicama dědek vystřelil, jak Lajka v sovětském kokpitu. Za ním zmizel aji Michal. V duchu jsem si říkal, že je stejně doběhnu v Adamově na prvním očerstvení. Pod prvním kopcem mě míjeli dva běžci a říkali si něco o tom, že běží 4..a něco na kilometr, že budou muset zpomalit. Zbystřil jsem a stejně jako oni zvolnil. Nejsu magor, abych se odvařil takto ze startu. První výhledy z kopce dolů směrem na Čebín ukazovaly, že letos to bude jak někde na "Skotyš Hájlends." Cestou z České do Lelekovic jsem potkal smíšený pár a chvíli s nimi poklábosil. Ale po chvíli asi vyhodnotili moje tempo za pomalé a zmizeli mi ve stoupání. Začínalo pršet víc a tak mě napadlo, jaká sranda to asi bude na skalách Babího lomu. Celkem to tu odsýpalo a i seběh dolů byl velmi rychlý, ale začaly mě brát slabé křeče do levé achilovky. Dost mě to vyděsilo a tak jsem do sebe na prvním občerstvení kopl tubu magnézia a povolil pásek s čipem na noze a tkaničky. To už začalo regulérně chcát a mě napadlo, že tílko a šortky byly možná blbej nápad a že když tu není starej Martin ani Michal, že si asi po zbytek závodu budu muset vystačit sám se sebou.

Ráno v teple sportareálu

10°C a Skotsko jak Sgian-dubh

Seběh do Adamova byl ale v tomto počasí paráda. Krásná měkká cesta, bláto a voda cákající od noh, prostě "pjůr ranfrí". Dole v Adamově mají na nádraží digitální tabulu, co ukazovala 10°C... Furt pršelo a čekala mě asfaltka podél fabriky... Jak mi to krásně běželo z kopca, tak tady mi to vůbec neběželo a tak si mě pár lidí natřelo na chleba jak zlevněný máslo... Zhruba 20km a první krizička... Furt mi v hlavě zněl ten flák z rádia a já se snažil přidat víc...V okolí Nového Hradu mlha, déšť a barevné lístí kouzlilo atmosféru jak někde ve Skotsku. Rovinku k památníku jsem bežěl sám a byl to opět vopruz. Až kousek pod památníkem mě doběhl jeden závodník, prohodil pár slov a zas mi utekl. Během seběhu jsem musel proklepávat zkřehlé a ztuhlé ruce. Na občerstvení v Adamově jsem se nadopoval dalším magneziem, pojedl, popil, do láhví dolil a vyrazil. Cestou na rozhlednu jsem stihl napsat ženě, že už jsem zhruba v polovině. Letos byla kontrola uvnitř rozhledny v přízemí. Nevím, jestli se jen pán chtěl schovat před děštěm, nebo to byl záměr, abychom z prvního stupně rozhledny viděli i do kraje... Pršelo a byla mlha... takže pointu jsem nepochytil.

Hlavně si ten čip dotáhnout, ať nespadne...

Zážitky z bruslení

Po rovině do Babic se běželo dobře, po asfaltu v Babicích hůř, za Babicema v blátě se už bruslilo. Rozmáčená a bahnitá cesta a seběh dala řádně "pokouřit" znaveným a deštěm chlazeným stehnům. Sem tam jsem si nedobrovolně vyšlápnutím bahna popojel a byl rád, že jsem neskončil s křečema někde v bahně. To samé od kontroly na 40km až do Bílovic. Obsluha na kontrole mi oznámila, že ještě 2km z kopce na občertvení a že..."pozor klouže to"... Další test pro již zbýdačené stehna formou seběhu v blátě dával tušit, že dědka s Michalem nedoženu. Jindy bych předchozí dva seběhy oroštoval a něco nahnal, dnes jsem na to neměl. A to se ještě několik metrů běželo takovým žlíbkem, kudy regulérně bahnem tekl potok dešťové vody. Začínal jsem být mezi hlavou a patama jak fyzicky, tak psychicky. Zatímco na kontrolu na 42km jsem loni doběhl za 4:41, tak letos jsem tu byl o 15minut později. S odbíjením pravého poledne jsem vybíhal vstříc posledním asi 21km.

Hlavní je běžet

Zavolal jsem znovu ženě, že domluvený čas zatím platí. Tedy 14 až 14:30 v cíli. Doufal jsem, že ztrátu doženu. Cestou nad Bílovice jsem se dal do řeči s dalším závodníkem. Postěžoval jsem si, že mi zimou tuhnou haksny... Konstatoval, že běžím hodně na lehko. Mrkl jsem na něj a on měl dlouhé gatě a triko... V tomto bych se já zas po pár metrech upekl do zlatova... Ještě než mi utekl, tak jsme se pobavili po kolikáte kdo beží. Seběh dolů k trati jsem na podmáčené cestě jen tak srabsky polechtal a ten den už asi po čtvrté se snažil co nejmíň pomočit za běhu. Což se mi asi po čtvrté moc nepovedlo, ale na dešti to na mě znát nebylo. Co znát bylo, byla pauza bez běhání. Cítil jsem, že tohle začíná být moc. Ale furt jsem si v hlavě snažil srovnávat, že musím běžet, že nesmím na rovince přejít do chůze, nebo zastavit, to bych se pak už asi nerozběhl. Stoupání na 12 kontrolu se mi dařilo plynule vybíhat. Dokonce jsem před ní doběhl pár závodníků. Ale než jsem si zmrzlýma rukama otevřel tubu s magnéziem, doplnil pití a něco zhltl, všici migli cemrem a byli pali... Za kontrolou během dalšího blátivého seběhu jsem narazil na větší skupinu dětí (školní výlet v sobotu?), kteří ochotně nastavovali dlaně a plácali si s každým kdo běžel. Měl jsem v tom bahně co dělat s rovnováhou, abych se trefil do jejich dlaní a nepoliskal je. Jedno z dítek mi hlásilo, že jsem snad 25... Zlatý voči... 25 kerýho jste možná viděli během půl hodiny děcka...

Rodinná podpora.

Konec dobrý, všechno dobré

V Ořešíně "U koní" na 13 kontrole jsem sondoval, kolik je hodin. Bylo kolem 3/4 na 2... Zbývalo mi tedy asi 45minut na 9km, abych stihl podobný čas jak loni. Vzhledem k tomu, v jakém jsem byl stavu a že jsem věděl co mě ještě čeká a nemine, jsem na čas kolem 7:30 rezignoval a stanovil si na tuto vzdálenost hodinu a tu se stůj co stůj snažil udržet. Furt mi v hlavě znělo "Když nemůžeš tak přidej víc." Vyškrábl jsem z paty poslední zbytky sil a šinul se k cíli. Na poslední občerstvovačce na 59km jsem už ani nedoléval nic do flašek. Jen se napil, nechal procvaknout kartu, něco zhltl a povzbuzen slovy, že už jen necelé 4km se vydal směr Řečkovice. Ještě jsem se snažil hecnout závodnici, kterou jsem předběhl, ale ta na moje "Už jen 3.7km" odvětila něco ve smylsu "Já vím, ale vím co mě ještě čeká."... Já se slovy "Vím, sešup v Zamilcu." pomalu mizel... Letos jsem byl zvědavej, co déšť s tímto srázem udělal. Nicméně moje obavy se nenaplnily a bylo to "jen" o hubu jako každej rok. Zbývalo se ještě vydrápat Řečkovickou zástavbou do cíle. To se mi za mohutného fandění rodiny a otce Pavla povedlo. Spolu se synem v náručí a v doprovodu těhotné manželky jsme proběhli branou v čase 7:50:37. Mezi prvními se s gratulací přihrnul už vykoupaný, vyvoněný a vysmátý děda Gajárek. Doběhl za 7hodin a 6minut (hovádko). Já se hned nahrnul k horkému čaji a zkoušel se nějak protáhnout a prohřát. Potkal jsem vymydlenýho Michala s časem 7:34, kterej stejně jak děda Gajárek po chvilce mizel domů. Nikomu se v tom nečasu asi nechtělo zdržovat. Ani se nedivím. I já se rychle vysprchoval, vybublal ve vířivce a letos vynechal masáž, abychom mohli co nejdřív jet domů. Rizota mi půlku sežral náš David a tak jsem si chuť zlepšil až cestou domů na hovězím burgru a pivu.

Martin mi asi připomíná, že mě dvakrát porazil...

Letošní Masakr byl pro mě asi nejtěžší. Jednak fyzicky díky rozmáčené trati, dešti, zimě i běžeckému výpadku, ale i psychicky, kdy jsem skoro celou dobu běžel sám. Vidina syna a ženy v cíli byly tím hlavním motorem co hnal ten můj jednoválec. Chtěl jsem ale stůj co stůj letos běžet. Dokonce i porazit ty dva darebáky :). Byl to taky letos jediný závod, o který jsem málem přišel a ani nevím, jestli příští rok poběžím. Uvidím, jak nám půjde péče o dva potomky. Vzhledem k tomu, jak náročné mi přijde skloubit běh s hoknou a jedním dítětem, tak to vidím spíš reálně za rok na kratší variantu. Martin mi tvrdí, že on se třema dětma za rok poběží 63km. Já jsem ale teď ve stavu, kdy se naběhané kilometry po Masakru pohybují v řádech desítek a kdy konečně "NEMUSÍM" běhat z odpolední a kdy "NEMUSÍM" v sobotu ve 4 vstávat, abych trénoval. Užívám si klid a pohodu, občas se někam kousek proběhnu a čekám, až GáGa (tak David říká ségra) přijde na svět. Letos byl Masakr hlavně teda nejemotivnější. Možná i víc, než když jsem žádal na B7 manželku o ruku. Doběhnout totálně vyčerpaný a na kaši svůj neoblíbenější závod, ruku v ruce s manželkou a synem v náručí je vážně NĚCO!! Tak mě tak napadá, že dvě děti rovná se dvojnásobné emoce.... :-) no uvidíme za rok. :)

Jsou věci...

...které si za peníze nekoupíte.

Zdroje: Facebook Brněnský Masakr, David Kuneš a o.Pavel Krejčí