Taková příležitost se mi naskytla 28. 4. Již třetím rokem se seriál CzechUltraTrailTour (CUTT) koná také v Bílých Karpatech. Z domu to mám co by z balkónu dohlédl, kamenem nedohodil a autem za 30 minut dojel. Před dvěma lety jsem tam navíc běžel Ultra distanci. Ještě mám zbytek soudnosti a na tuto trasu se letos nepřihlásil. Přemýšlel jsem dlouho nad 30km... Stařecká moudrost však rozhodla, že s letošníma naběhanýma asi 267km po rovinatých cyklostezkách (hlavně po nocích z hokny) bude nejkratší 18km trasa s převýšením 680m, to nejrozumnější.V 5hodin ráno mi zazvonil budík. Neslyšné vyklouznutí z ložnice, aniž bych vzbudil manželku s dětmi, mám již natrénováno. Následovalo kafe, maté, pohanková kaše s ovocem, lnem a práškem z kořene MACA. Pak odjezd směr Vápenky, kde bylo zázemí a start závodu. Při registraci jsem se potkal s ostrožským Michalem Nožičkou, kterého znám díky akcím K.O.B.A.L.T.u. Parkovali jsme vedle sebe, tak jsme se vybavovali a chystali na závod. Michal krátkou trasu běžel i loni a tak jsem sondoval, jak moc je "jednoduché" minout odbočku pro tuto trasu. Michalův loňský čas 1:48 se mi zdál pro mě jako reálná meta. Sportovní duch, adrenalin a "kalkulačka" s přepočty mých osobáků na různých tratích však snili o čase 1:30... No něco mezi by bylo fajn. Michal mi říkal, že by to za tu hodinku a půl chtěl letos dát. Prognostikoval jsem, že to bude na bednu a že se ho pokusím uviset.
 |
| Tady jsem Michala ještě uvisel :) |
Zhruba půl až čtvrthodinu před startem proběhl ještě poslední výklad pravidel a v 8:00 středohorňáckoslováckého času se odstartovalo. Michala jsem uvisel do prvního stoupání. (Čti přeběhnutí silnice z areálu do lesa, hned naproti). Trochu jsem se obával, jak se mi poběží první (a pro moji trasu jediné) velké stoupání, když naposled jsem do pořádného kopce běžel na již zmiňovaném Masakru. Sám jsem byl překvapen, že dobře. Můj zdegenerovaný otcovský mozek si furt recitoval knížku Frantu vláčka náklaďáčka: KDYŽ SE VELKÝ KOPEC BLÍŽÍ, NAPNE VŠECHNY SVOJE SÍLY, SUPÍ, FUNÍ, ALE JEDE, ABY BYL VŽDY NA ČAS V CÍLI. A můj nos občas zaznamenal vůní medvědího česneku, právě zde hojně rostoucího. Pak přišla odbočka pro 18km trasu na hlavní hřeben. A tím přišlo i to, čeho jsem se bál. Nikde ani noha... Závodníci přede mnou a za mnou nikde... Vzpomínal jsem, jak jsem se tu kdysi v létě 2015 byl sám proběhnout... To absolutní ticho horského lesa, stezka a pár nohou sunoucích se po ní... Pak jsem kdesi před sebou v kopci zahlédl závodníka... Toho musím dostat, blesklo mi hlavou. Zašumělo ve mě magnezium a voda z lahve. Na otevřeném hřebeni Javořiny byla už jeho postava zřetelná. Krásná panoramata směrem do naší vlasti, zamávání fotografovi a jeho povzbuzení. No a adrenalin stříkal pomalu ušima. Seběh po asfaltu k Holubyho chatě, Slovenské panoramata, a slova obsluhy na občertsvení, že jsem sedmej a asi dvě minuty od bedny ve mě aktivovaly mód nesmrtelnost level 99. "V seběhu to stáhneš." říkali když jsem odbíhal.
 |
| hlavní hřeben vedoucí k Velké Javořině |
V kratičkém stoupání do sjezdovky jsem měl závodníka už na dosah ruky... Seběhy mi vždycky šly a bavily. Pustil jsem se tak střemhlav dolů. Po chvilce jsem předběhl závodníka a mnul si ruce, jak mi to jde.
JEN CO MINE VRŠEK HORY, Z KOPCE DOLŮ JE TO HRAČKA, OTEVŘENÉ DEPO VÍTÁ, FRANTU VLÁČKA NÁKLAĎÁČKA... hahahaaaa...Kde máme ty další?... No po chvilce se seběh narovnal, sem tam se i obrátil... Při seběhnutí ke Kamenné boudě jsem už cítil pohled a dech na svých zádech. Pak už přišla rovina do cíle. Cca 2-3km před cílem mi začalo docházet, že mi začíná docházet. Nohy tuhnuly a soupeř mě lehce minul. Snažil jsem se ho uviset, ale marně. Frantu vláčka na chvilku vystřídali Mirai, ale já, i když už nemohl, tak víc jsem prostě nepřidal... Před cílem jsem viděl manželku a tetičko\kmotřenko\švagrovou s dětmi. Vzal jsem si našeho Davida a Míšinu Verunku a vběhl do areálu. Vidina toho, že to mám za sebou.... Jo vlastně on Marek Navrátil, organizátor CUTT vymýšlí pro závodníky originální doběhy do cíle. Běžel jsem tedy s dvěma dětma ještě skrz areál Vápenek k závěrečnému překvpaní... jo...To by se nesmělo běžet kolem ohrady se zvířátky... Děcka se vám šprajcnou ani nemrknete :))... "Verunko, půjdeš za mamkou?" "Jo"...vyřešeno... Davida jsem drapnul do ruk a běžel tak s 13kilovým děckem k fotbalové brance... "Musíte dát gól, pokud nedáte, musíte oběhnout ještě jedno kolečko." hlásil klučina u balónů...Nemít za sebou 12letou kariéru mladistvého fotbalisty, asi bych se na místě v tomto stavu rozbrečel. Mně ale hlavou šlo to, jestli to mám poslat do vinglu, nebo vršovickým dloubákem do středu branky... Nakonec mi selský rozum velel vsadit na jistotu a precizní placírkou jsem poslal balon po zemi do prostřed brány. Vzal jsem Davida a doplahočil se do skutečného cíle...
Doběhl jsem 7. z 19 závodníků s časem 1h 45minut. Manželka mi pak ještě oznámila, že Michal vyhrál! Dokonce s časem který si "vysnil" 1h 30minut. I told you! :-)
Pak už se mi vše slívá ve změť sprchy, pobíhání za našim Davidem, burgr, "Nechoď do toho rybníka!", pár slov s Michalem, kafe, prolízačky, pár slov s Michalem, zvířátka v ohradě, pár slov s manželkou, zvířátka v ohradě, poblité triko od Esterky, "Nechoď do toho rybníka!", vyhlášení výsledků z krátké tratě, výhra v tombole, pár slov s manželkou, "Nechoď do toho rybníka!", prolízačky, vyhlášení střední tratě, odjezd domů....
S téměř tříměsíčním odstupem musím říct, že vzhledem k tomu, kolik jsem toho odběhal, je pro mě čas 1:45 docela husarským kouskem. Řekl bych, že tělo, ač si odvykne, tak si velmi rychle rozvzpomene, co se od něj chce. Chtěl jsem, aby mi tento závod nastavil nějaký pomyslný zrcadlo, abych byl schopen určité sebereflexe...... Jsem rád, že i když se mi podařilo doběhnout v (pro mě) pěkném čase, mám dost soudnosti na to, abych věděl, že tohle je pro mě asi fakt nyní strop. (Pár dní po závodě jsem byl rozbitej jak hračky našich děcek.) S tím, kolik toho nyní odběhám, přestávám mít ambice na nějaké závodění. Natož třeba Ultra jako je Masakr. Letos ač se to nepíše snadno, fakt ne...
-RUN FREE-
Žádné komentáře:
Okomentovat