Beskydská sedmička

Určitě jste objevili plno článků od „sporťáků“ a od lidí, kteří závod dokončili, ale napadlo vás, co se může honit hlavou obyčejnému hobbíkovi, který jde do závodu, s tím, že překoná sám sebe a pozná pocit vítězství nad sebou samým?

Přišel nápad

Jak to tak bývá, základem všeho je myšlenka. Přihlásit se do tohoto závodu mě napadlo již loni, ale nikdo z kamarádů nesdílel mé nadšení. Spíš mě považovali za blázna. Takže jsem loni zůstal na ocet a toužebně se díval na různá promovidea. Letos se mi ale jednoho „blázna“ přece jen sehnat podařilo. Nikdy bych to do Toma neřekl, ale sdílel pro věc podobné nadšení a entuziasmus jako já, a tak jsme mohli plánovat. Ve čtvrtek 6. 9. jsme si dali sraz ve Zlíně a jeli do Frenštátu pod Radhoštěm, kde nám moje velmi dobrá kamarádka Lenka poskytla ubytování v bytě, který pronajímali a nyní zel prázdnotou. Do pátku a do odjezdu vlaku jsme trávili čas hraním karet, sledováním Cimrmanova Dobytí severního pólu a především spánkem.

Den D a hodina H

Před odchodem na nádraží jsem si říkal, že bych se mohl ozvat další kamarádce Zuzce, o které jsem věděl, že jde také. Nicméně, svět je malý a obyvatelé Frenštátu prominou, Frenštát také, takže jsme se potkali i s jejím spolubojovníkem Honzou čirou náhodou na náměstí. Na nádraží ve Frenštátě byly připraveny dvě vlakové soupravy, hrála dechová hudba, někteří závodníci i tančili, no prostě suprová zábava a show. Obě vlakové soupravy se po odjezdu spojily v Českém Těšíně v jeden velký vlak. Mě napadlo ihned Nohavicovo „Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu“, a tak jsme si tuhle píseň chvíli pobrukovali.
Vysedli jsme v Třinci hned vedle železáren, ze kterých se kouřilo, a místo v noci působilo dost depresivně, skoro jsem si tam připadal jak v Gotham City. Z nádraží v Třinci na náměstí je to necelé 3 km. Tam už přípravy vrcholily! Pódium, velká obrazovka, na které se odpočítával čas, epická hudba, poté hrála státní hymna, ohňostroj, požehnal nám kněz a za zvuku hudby z Pevnosti Boyard závod odstartoval. V čele průvodu jel Karel Loprais ve své tatrovce a za ním se táhnul dlouhý štrúdl skoro 3000 závodníků.

Závod v plném proudu

Vzhledem k tomu, že našimi ambicemi bylo hlavně závod dojít, jsme nikam nespěchali a nechali se unášet davem. Jakmile jsme se přiblížili k prvnímu „strmilováku“ (tak jsme si po vzoru Donutilova vyprávění označili každou sjezdovku či kopec, do kterého se stoupalo) vypadlo ze mě pouze: „Ty vole.“ Ne, že bych byl konsternován jeho strmým stoupáním, ale fascinoval mě „průvod čelovek“, který se táhl po celé délce kopce. Byli to nejrychlejší účastníci závodu a už dobývali první vrchol - Velký Javorový. Z výstupu na první vrchol si pamatuju hlavně zvuk klapání trekových holí o zem a zrychlený dech spousty účastníků kolem. Na vrcholu jsme s Tomem zhltli v rychlosti každý jednu tyčinku a už si to mašírovali na Ropici, protože časové limity byly ze startu docela dost „na knap“. Tím, že jsme startovali v kategorii hobby, jsme byli ušetření sestupu do Řeky a následnému šplhání do kopce. Na Ropici jsme dorazili po hřebeni záhy a čekal nás sešup do Morávky a první občerstvovačka. Těsně před Morávkou jsem zahlédl protější stoupák sjezdovkou na Travný a opět hada z čelovek, kousek níž pak dokonce i prvního zvracejícího člověka a bylo mi jasné, že případné „vítězství“ (dojití do cíle) možná nebude zadarmo. Na každé občerstvovačce byly melouny, banány, ionťáky, müsli, tatranky, sladkosti a dokonce i mísa soli. S potem totiž odchází i docela dost soli, a tak je třeba ji řádně doplnit, navíc aspoň trošku pomůže v boji proti křečím. Sám sem ji jedl buď samotnou, jen tak na prstě, nebo jsem si prostě osolil tatranku, nebo meloun. Za normálních okolností bych se nad takovou kombinací jistě ošíval, ale v tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší jídlo světa.
Stoupání na Travný si moc nevybavuju. Snad jen to, že vzduchem poletovalo něco jako déšť se sněhem… (Údajně bylo něco kolem 3°C.) Ono nekonečné stoupání do sjezdovky není nic, co by si rád člověk pamatoval.

Špatná organizace?

Následoval sestup z Travného do Krásné. Ten však vedl po prudce klesající úzké cestě. Tím, že tato pasáž byla ještě relativně na začátku závodu, tak se tu sešlo mnoho lidí, a tak sestup byl strašně pomalý a místy se stálo. Bylo to vážně nepříjemné. Blížilo se svítání, zima, člověk chladnul, na Toma tím, že jsme vypadli z tempa, šlo spaní a mnoho lidí nadávalo jak dlaždiči, že to organizátoři pohnojili apod. Ano, chápu, že tím, že loni se šlo z Frenštátu, tak v této pasáži byl chumel lidí už značně roztrhán, a tak to tu nemohlo stát, ale zase v cíli se čekalo na odvoz apod., takže podobná situace… A také lidi nadávali. Proto se závod otočil, aby se tomu předešlo.  Sice se čekalo jinde, ale… Prostě by se někteří závodníci měli chytit za nos. Tím jsem se jen utvrdil v názoru, že některým lidem se člověk prostě hold nezavděčí.
V Krásné jsme potkali pár odpadlíků čekajících na autobus. My se osvěžili na občerstvovačce, přemázli a zalepili prsty u nohou a vydali se směr Lysá hora. Kousek pod Lysou jsme s Tomem ujedli něco málo ze svých energetických zásob. Na Lysé, kam jsme dorazili s časem 11:06:14 od startu, jsme si dali čaj v místním hladovém oknu. Díky začínajícímu dešti jsme byli nuceni odpočinek zkrátit a vydat se do Ostravice. Tady jsem si poprvé pro sebe začal dost nadávat. Respektive na člověka, který vymýšlel trasu :-)
Z Lysé hory do Ostravice se dá jít mnohem kratší a nenáročnější cestou. Ta naše byla samozřejmě delší (aby pak odpovídala kilometráž) a místy dost nezáživná, a tak nám trvalo docela dost dlouho, než jsme došli od Ostravice k občerstvovačce a na polívku. Už na mě začínala jít jakás takás únava, a tak jsem prostě jen šel, dokud jsem neuslyšel slova: „Kam jdete? Závodíte?“ Hnán vidinou polévky a stíhán únavou jsem si totiž vůbec neuvědomil, že tu má být kontrola a jen tak jsem si to kolem člověka ve vestě prošel :-) Po polívce jsem zalovil v batohu a vytáhl trumf. Shlehu! Takovou tu nakopávací ampulku plnou kofeinu, taurinu a já nevím jakých ještě podpůrných látek. Vypil jsem půlku a zbytek si nechal na horší časy.

První krize?

Výstup na Smrk byl vážně chuťovka. V celém závodu to bylo nejvyšší převýšení a nejstrmější stoupání. Únava navíc nějak neustupovala, a tak jsem si říkal, že ta Shleha je profesionální smečko na lidi, která neohýbá nikl a hliník. Zuzka s Honzou nám „poodběhli“ a my s Tomem jsme se do sedla pod Smrkem vydatně trápili. Řekl bych, že tohle byla moje jediná vážná krize během celé cesty. V sedle ale jako kdybych ucítil nový impuls a (s Tomem za sebou na „gumicuku“) ani nevím jak, jsme se octli na Smrku, a ani jak jsme se octli v Čeladné. Hmm, ona ta Shleha fakt funguje :-) V Čeladné nás čekala další polívka a pak už „jen“ výstup na Čertův Mlýn, Tanečnici a hřebenovkou na Radhošť (už před závodem jsme se rozhodli využít zkrácené trasy). Měli jsme všichni takový báječný pocit, že už je to kousek a že máme solidní náskok. Tak jsme vyrazili s velkým nadšením. Já do sebe ještě nalil zbytek Shlehy. Po chvilce se začalo stmívat a tak přišly na řadu opět čelovky. V průběhu závodu jsme si s Tomem domluvili znamení, abychom na sebe nemuseli pokřikovat, jestli ten druhý jde a kde je. Znamení bylo kuňkání žab z filmu Na Samotě u lesa v podání Ladislava Smoljaka. V této části závodu jsem ono znamení využíval docela často, a tak mi bylo jasné, že Tom už možná nebude mít tolik sil.

I konec může být začátek

Na Pustevnách jsme doplnili ionťák a vyrazili směr Radhošť. Kousek za altánkem na Pustevnách jsem vzal Toma po druhé na „gumicuk“ a vlekl ho až na Radhošť a pak i dál. Otituloval jsem se názvem potah Varel Frištenský a Tom mi často říkal známou hlášku: „Táhni a srůstej!“
Závodníci kolem nás pak reagovali slovy: „Jééé, já chci taky,“ nebo: „Hele, výtah, můžeme se zaháknout?“
Nevím, kde se ve mě vzalo tolik sil a energie, ale Toma jsem dotáhl až ke kontrole na Černé hoře. Už cestou z Radhoště jsem viděl, jak na něj šla únava, byl bledý a nohy místo aby ho nesly, tak se táhly o pár metrů za ním. Zkusil jsem ho ještě trochu vyhecovat, ale byl na tom fakt špatně. Já bych síly a energii na dokončení měl, ale nechtěl sem ho tam nechávat samotného (plno závodníků pak mimo soutěž závod dokončilo), a proto, když mi řekl, že to balí, volal jsem kamarádce Lence, jestli pro nás nedojede na Pindulu. Říkal mi, že Velký Javorník by ještě hecl, ale asi bych ho musel dolů snést. Nehledě na to, že by nás doháněl největší soupeř. ČASOVÝ LIMIT. Docela jsem byl v ten moment zklamaný a dost mě to mrzelo, protože jak jsem psal: síly jsem ještě měl, ale uvědomil jsem si, že tenhle závod není pro mnoho lidí o tom, za každou cenu ho dokončit, ale jak bylo v jednom promovideu na tuto akci: POZNAT POCIT VÍTĚZSTVÍ NAD SEBOU SAMÝM… A to se nám oběma myslím povedlo. Toma znám poměrně krátce, ale i tak si myslím, že znám jeho fyzické dispozice docela dobře. Sice jsem si myslel, že bychom to mohli dojít, ale taky jsem si myslel, že když by odpadl, bylo by to mnohem, mnohem dřív než 10km před koncem a můžu říct, že mě fakt hodně mile překvapil! Myslím, že opravdu překonal sám sebe! Za což má moje velké uznání! Navíc mi v podstatě pár minut po odhlášení se ze závodu sdělil, že má aspoň motivaci natrénovat na další ročník. Takže tento náš konec na B7 může znamenat začátek závodu na dalším (možná již úspěšném) ročníku.
Dolů na Pindulu jsem mu místy ještě snášel kolegiálně batoh. Nasedli jsme pak do auta a byli dovezeni k našemu dočasnému bytu. Dali jsme si sprchu, vypili regenerační nápoj a ulehli k zaslouženému odpočinku.

Druhý den jsme šli vrátit čip a startovní čísla, omrkli vyhlášení vítězů a zašli na oběd. Tom sice ještě pořád zapomínal nohy pár metrů za sebou, ale výraz ve tváři měl veselejší a plný odhodlání to příště dokázat!!

Závěrem ještě dodám, že naši spoluputovníci Zuzka s Honzou na konec závod došli a to s časem 28:34:10. Tímto jim gratuluji a doufám, že za rok půjdou znova a budou nám Ležícím Spícím Trudomyslníkům dělat společnost ;-)

Postřehy a rady:

Ø       Potrénujte! Alespoň minimálně. Tahle rada možná bude znít divně, ale je to tak. Pokud si myslíte, že vám bude stačit jen to, že občas chodíte po horách, různých čundrech, nebo jezdíte na kole, tak se pletete. My s Tomem jsme toho zářným příkladem. Já např. celý rok krom treků, ještě běhám, chodím do posilovny a doplňuju to různými kolektivními sporty. Možná to sice ujdete, ale druhý den budete jak zpráskanej pes. Mně se druhý den sice hůř lezlo ze spacáku, ale jakmile jsem se postavil a udělal pár kroků, únava rychle zmizela. Tom na tom byl hůř. Co mám zprávy, tak to rozchodil až během pondělí. Bolest kyčle se u něj údajně ozývala ještě po týdnu.

Ø       Kdo maže (lepí), ten jede. Tuhle radu jsme si přečetli na webu B7 a můžu říct, že by se jí měl držet každý. Vazelína mezi prsty a zalepené prsty u nohou náplastí by měli být samozřejmostí. Po 75 km jsem měl jen jeden maličkatý, stěží postřehnutelný puchýřek. Tom měl tuším jeden na chodidle, ale on na rozdíl ode mě, měl relativně nové boty (koupené 4 dny před B7 a prý je dokonale rozchodil až řízením auta do Frenštátu :-) ) Nějaký „vlkobijec“ se hodí i na mazání rozkroku a a… však víte ;-), abyste pak mohli nasednout na koně a ne na vlka ;-)

Ø       Jídlo? Na občerstvovačkách je ho dost a dost. Můžete si nabrat z melounů, banánů a tatranek, kolik chcete. I voda s ionťákem je zde vždy možná dobrat. My vlastní zásoby třeba řešili spoustou tatranek, proteinovými, müsli a jinými výživnými tyčinkami, výživovými gely, hroznovým cukrem, čokoládou a jinými sladkostmi, doplněnými o tabletky proti křečím a SHLEHOU. Hlady jsme rozhodně netrpěli. Osobně si nedokážu představit, jak někde na trati do sebe cpu chleba s paštikou, nebo se salámem apod.

Ø       Gumicuk. Ten jsme brali taky na základě doporučení z webu a hodil se! A když už nic, ostatní vám ho aspoň budou závidět. Respektive budou závidět tomu, co je tažen ;-) Dle Tomových slov: „Stačí za potahem jen poskakovat nahoru, on se postará o posun vpřed“

Ø       Vodní rezervoár. Možná je to opět pro někoho divná rada, ale když budete v nohách mít mnoho kilometrů, tak ono i sundávání a nasazování batohu proto, abyste se napili, může být otravné. Já už ke konci právě veškerou vodu z rezervoáru vypil a měl jen flašku s ionťákem a docela mě to prudilo :-)

Ø       Přijeďte odpočatí. Vím, o čem mluvím. V červnu jsem v Beskydech byl na Nočním přechodu Lysá hora-Velký Javorník. Startoval kolem 19:00. Já tehdy měl za sebou dlouhou cestu z Brna, a pak se dlouho čekalo, než jsme vyrazili na trať. Bylo to necelých 50 km, ale místy jsem byl fakt unavený. Díky tomu, že jsme na B7 měli možnost s Tomem „ubytování“, tak jsme dlouho v pátek spali a před závodem během odpoledne pospávali a polehávali. Takže žádné nezáživné prostoje a dlouhé cestování. Během závodu jsem nic podobného jako na nočním přechodu nezažil. Samozřejmě ne každý má, nebo bude mít tu možnost, jako my, ale pokud je to možné nechte se třeba někým dovést až na start apod. ;-) 

Můj první půlmaraton

Říká se, že první větší metou v životě každého běžce, je půlmaratón. Na mě tato meta čekala až do čtvrtstoletí mého života. Den po 25. narozeninách jsem si tak splnil jeden z běžeckých snů. Pojďme po jeho stopách.

Údaje o Závodě

V sobotu 20. 4. 2013 v 11:00 se v Brně běžel první ročník Brněnského půlmaratónu a zároveň i Brněnské desítky. Start i cíl se nacházely v centru Brna na náměstí Svobody, neboli na „Svoboďáku“. Odtud vedla trať „Masaryčkou“ (Masarykova ulice) dolů k ,,Hlavasu“ (Hlavní nádraží) a odtud ulicemi Nádražní, Nové Sady až k hale Rondo. Od Ronda až na Brněnské výstaviště, které se celé oběhlo (přes smyčku šalin v Pisárkách), včetně jednoho okruhu na zdejším Velodromu a pak stejnou trasou zpátky. Celá tato trať byla 10,55 km dlouhá (odtud Brněnská desítka). Kdo chtěl běžet půlmaratón, „střihnul“ si vlastně celou trať ještě jednou.

Příprava 

To, že poběžím nějaký půlmaratón, jsem se definitivně rozhodl až několik dní před již zmiňovaným čtvrtstoletím. A to, když se mě naši pořád ptali, co teda vlastně budu chtít k narozeninám. Do té doby jsem pořád nevěděl, jestli běžet, nebo ne, ale když se tak zeptali, tak jsem prostě řekl: „Tak mi jen zaplaťte startovný  na půlmaratón.“ A bylo vymalováno! Od nového roku jsem měl dle mého docela solidně naběháno. Konkrétně 225 km. Většinou po lesních cestách, kopečcích v lese, v Lužáneckém parku a na cyklostezkách. Někdo tohle nenaběhá ani za celý rok… Navíc jak letos, tak i roky předešlé jsem hodně běhával, chodil po horách a přidáme li nějakých 11 let fotbalu v mládí, potenciál zaběhnout to bez újmy by tu byl. Navíc pár měsíců před tím jsem začal díky jednomu kamarádovi, který také běhá, pronikat do tajů Tarahumarů. (Mexičtí indiáni Tarahumarové jsou považováni za nejlepší terénní běžce na dlouhé tratě.) 

Myslím, že se opravdu misky vah pak po oné otázce, co chci k narozeninám, převážily tam, kam měly. : -) Týden před závodem jsem si ještě s oním kamarádem cvičně v Lužánkách „střihli“ právě 21km dlouhou porci, abych věděl, co od toho všeho čekat. Tři dny před závodem, jsem byl u dalšího kamaráda na masáži, a tak pak nezbývalo, než se jen těšit a čekat.  : -) 

Sváteční den nadešel

V den konání závodu jsem si dal ke snídani (pro někoho možná těžké jídlo) oblíbená míchaná vajíčka a nápoj ze semínek Chia. (Semínka Chia jsou pro svou výživnou hodnotu nazývána "runners food" nebo-li jídlo běžců. Semínka Chia mají vynikající hydrofilní vlastnosti, tj. vysokou schopnost vázat na sebe vodu. Tyto hydrofilní vlastnosti semínek Chia pomáhají tělu zajistit vyšší hydrataci (zevnitř) - velmi důležité nejen pro sportovní výkon.) Kolem 10:00 jsem pak dorazil na místo činu. Převlékl jsem se v útrobách ZŠ Rašínova, kde bylo zázemí pro běžce, a šel na náměstí hledat rodinné příslušníky, kteří dorazili fandit. Proběhlo pak pár nezbytných fotek před startem, rozběhání a protažení se v přilehlých ulicích a už tu byl začátek závodu. Vzhledem k tomu, že jsem byl nedočkavý, ocitl jsem se cca v první třetině všech necelých 1000 závodníků. V ten moment jsem si řekl: „Do pr…, kam se cpeš?? Chceš tu zavázet těm borcům?“ Jak se pak popocházelo ke startu, tak jsem se záměrně nechal předejít několika dalšími lidmi, ale i tak jsem byl docela v popředí, z čehož jsem byl trošku nesvůj. Před startem se držela ještě minuta ticha za oběti Bostonského atentátu a pak už zazněl výstřel a dav závodníků v čele s Danem Orálkem a Petrem Vabrouškem se dal do pohybu. 

Hlavně nepřepálit začátek

Znáte to. Každý, kdo se nějakého takového závodu zúčastnil, ví, že nesmí přepálit začátek, že se nesmí nechat strhnout davem, ale stejně to všichni nakonec udělají. : -) Na prvním kilometru jsem měl čas ani ne 4:30. (Co se teď dívám, tak když jsem si kdysi měřil na atletické dráze 1 km, tak jsem měl nejlepší čas 3:35, ale to sem se soustředil jen a jen na ten kilák a dával to docela v tempu…) To mi spustil v hlavně první alarm: ,,ZPOMAL!“ Míjeli jsme Rondo a já viděl mezi diváky dalšího kamaráda. „Čááu Jirko,“ křikl jsem na něj, ale nestačil jsem už pochytit jeho reakci a už jsem zmizel v davu lidí dál… 

U Hlavního vstupu na výstavišti jsem viděl reportérku a kameramana a hlavou mi bleskla klasická věta: ,,JÉÉÉ BUDU V TELEVIZI!“ 

A to je tak vše… Protože pak přicházelo to, čeho se ze startu bojí každý… Ano přepálil jsem to… Na konečné šalin v Pisárkách už jsem musel zpomalit a místy mě píchalo v boku… 

,,Už aby byla ta občerstvovačka na Velodromu,“ pomyslel jsem si. Snažil jsem se z hlavy vyhnat všechny „hloupé“ myšlenky, co se mi tam zatím nacpaly (jako např. budu v televizi, nebo ne? A když jo, komu pošlu odkaz. Až budu psát článek, musím tam napsat to, to a to, hele ten týpek má na nohách vibram fivefingers a tady ten zas kompresní podkolenky SKINS apod.) a snažil jsem si zas najet na svoje tempo, svůj režim a svůj tok myšlenek. Asi tak jako legendární Forrest Gump. Sice jsem při běhání nemyslel na Bubu, mámu, poručíka Dana, nebo Jenny, ale na jiné věci mně blízké, a opět jsem se dostal k podstatě běhu a toho, co mě na něm baví. 

Na to, že to nedělám proto, abych byl nejrychlejší, nejlepší, nejsilnější, ale proto, že se cítím při běhání sám sebou… 

Srovnal jsem si po chvilce dech a tempo a už jsem byl na Velodromu… Všude tam „bušila“ hudba, velký stadion, šlápnutí na měřící koberec, prostě super atmosféra. Vzal jsem dva skrojky banánu a vodu a maličko zpomalil, hodil to do sebe a byl ze mě úplně nový člověk!

Jak jsem potkal Orálka  

„ČASTO SI PŘED SEBOU PŘEDSTAVUJI RYCHLEJŠÍHO, SKORO NEHMOTNÉHO BĚŽCE S RYCHLEJŠÍM TEMPEM.“ 

(Gabe Jennings, vítěz olympijské kvalifikace na 1500 metrů v roce 2000)

To já ani nemusel, ale vždy jsem si vybíral někoho z davu, kdo měl podobné tempo a tak nějak jsem se snažil, aby mě v momenty, kdy se „nesoustředím“, tzv. táhl. Přibližně v půlce trati, tam, kde Poříčí křižuje Vídeňskou a Křížovou, jsem uviděl první dva běžce v protisměru. Byl to samozřejmě Dan Orálek, ikona vytrvalců, a na něm viseli další závodníci. Jeden z nich byl triatlonista Petr Vabroušek. Všichni jsme spontánně tleskali a za sebou slyším hlas: „Hezkýýý! Super borci!“ Otočím se a dotyčnému jsem řekl s úsměvem: ,,No jóó Orálek, kdo jinej by vedl.“  : -) S dotyčným jsem se dal na chvíli do hovoru. Ptal se mě, za jak dlouho to chci dát. Když jsem mu skromně odpověděl, že jsem zatím půlku běžel jen jednou, jen tak cvičně v klidu v Lužánkách a že bych chtěl pod 2 hodiny. Tak mi říká, že to určitě dám. Pak mi ještě řekl, že on tohle má jako trénink na Pražský maratón, a po chvilce mi za Rondem zmizel.

Druhé kolo

Doběhl jsem první kolo na náměstí. U závěrečné otočky stála přítelkyně s mladším bráchou a povzbuzovali mě. Já si na občerstvovačce vzal kelímek s ionťákem a měsíček pomeranče a pelášil dál. Opět přibližně ve stejném místě, kde jsem potkal vedoucí trio vidím starého pána se startovním číslem a nápisem „Desítka“ jak si pelášil takovou rychlochůzí. Měl staré trenýrky a tílko se znakem SOKOLA OBŘANY. (Doma jsem dohledal ve výsledcích, že je ročník 1938.) Za ním pak ve stejné kategorii běžela-šla paní s hůlkami. (Po doběhu se dozvídám od přítelkyně, že tito dva měli v cíli obrovský aplaus!) Za chvíli po nich jsem míjel opět Dana Orálka a jeho „stíhače“. Pro mě ale po doběhu byli vítězi tohoto prvního ročníku ti dva lidé před nimi! Smekám a myslím, že nejen já!

Atmosféra na Velodromu mě opět spolu s ionťákem, solí a pomerančem nabila tak, že jsem pokračoval ve stejném tempu dál. 

Kousek za Rondem jsem se podíval na hodinky. Hmmm čas cca hodina a půl… Před závodem sem se díval na výsledky Pražského půlmaratónu a můj dětský vzor Pavel Nedvěd tam měl čas 1:43:09 

V cíli

Trošku jsem teda přidal, abych slavného fotbalistu trumfnul a celou cestu až na náměstí jsem se snažil dostihnout maníka ve fialovém tričku, ale bylo vidět, že před cílem zrychlovali všichni, a tak si onen člověk udržoval pořád odstup. Na Masaryčce z davu na mě ještě volal taťka: „ZAMÁVEJ!“ Já teda zmateně koukal, kam to mám vlastně mávat. Jedno mávnutí během běhu pro rodinný klan a už tu bylo náměstí. V cílové otočce jsem si ještě plácl s přítelkyní a jejím mladším bráškou. Další její brácha mě vyfotil a já se snažil dostihnout ještě maníka ve fialovém. Marně! Lidi za zábranami natahovali ruce a též se snažili s každým si plácnout. Marně jsem natahoval ruku, ale Saxana vážně nejsem, a tak jsem si plácnul jen s někým. 

V cíli jsem za 01:48:43!! První závod v životě, hned půlmaratón a navíc takový čas. Absolutně jsem překonal sám sebe a málem i Pavlíka Nedvědů. V cíli mi bylo ihned oznámeno, ať si sundám co nejdřív z boty čip, ať můžou co nejdřív můj výsledek zanést do análů. Všude sedělo a leželo plno doběhnuvších běžců a já vím, že sedat si ihned po takové námaze je blbost, aby neztuhly svaly. Ohnul jsem se k botě, s tím, že si čip z tkaniček vyšněruju ve stoje... Omyl, nohy se podlomily a já si „gecnul“ na zadek a sundával čip vsedě. Pak jsem se snažil tkaničky navléct, ale šlo to kupodivu pomaleji, než když je člověk odpočatý. : -)

 Odevzdal jsem čip, přebral účastnickou medaili, nafasoval finálový balíček a šel spokojeně za rodinou a nejbližšími. Protáhl jsem se, abych pak další dny nechodil, jak kdybych měl v gatích naděláno. Vzal jsem si ještě účastnický lístek na nápoj zdarma a nechal si načepovat nealko pivo. Vůbec mi ale ihned po doběhu nechutnalo, a tak jsem nechal věci u rodiny a zmizel se převléct a pak zpět pro ono zasloužené, ač nealkoholické PIVO. 

Závěrem

Celkové 341. místo z 615 půlmaratonců (245 z 401 v kategorii do 39 let) s časem 01:48:43 a ztrátou na vítěze 37:48 bylo totálně nad moje očekávání. Maník ve fialovém doběhl jen o pět vteřin rychleji. Doma mě pak čekalo moje nejoblíbenější jídlo. Tortila s kuřecím masem a zeleninou. Dále pak horká vana s levandulovým olejem. Dal jsem si pak ještě studenou sprchu a byl jsem jako znovuzrozený. 

Sice v neděli a pondělí ráno bylo vstávání maličko krušnější, ale jakmile to člověk rozchodil, bylo to fajn. Dal jsem si ještě v pondělí večer po práci cca 3 km výklus a protažení a zatím to na nějakou nemohoucnost nevypadá. : -)

Pár lidí, kteří viděli na webových stránkách fotky, mi již stihlo říct věty jako: „Ty jo, já bych asi umřel a ty se ještě usmíváš“ 

Myslím, že důvody jsou jasné. Když člověk dělá něco, co ho baví a z čeho má radost, tak se prostě usmívá. A o tom pro mě běhání je. O radosti z pohybu!

Dojmy z prvního závodu v životě jsou úžasné! Nejlepší pro mě bylo, že podél celé trati každý pořadatel fandil a povzbuzoval a za můj úsměv jsem obdržel jeho! Závěrem ještě dodám, že díky tomuto závodu budu mít jistě štěstí v lásce. Protože mi jedna z výher v tombole, kde byla slosovatelná startovní čísla, utekla o jedno číslo. : -)