Běžecké zranění, aneb jak jsem potkal strom

"Opravdovou kuriozitou jsou běžci, kteří na zranění netrpí."

Osm z deseti běžců se zraní každý rok. Je jedno, jestli jste mohutní, nebo hubení, rychlí, či pomalí, šampioni maratonu nebo jen víkendoví nadšenci, pravděpodobnost, že si poraníte kolena, lýtka, šlachy, kyčle nebo paty je stejná. Až se příště na Den díkůvzdání postavíte na start tradičního běhu Turkey Trot, dobře si prohlédněte soupeře po své levici a pravici. Statistika říká, že na vánoční běh Jingle Bell Jog bude schopný nastoupit jen jeden z vás... Běhání svým způsobem představuje zdravější variantu řízení v opilosti. Nějakou dobu vám to může procházet, může to být do určité míry i zábava, ale katastrofa číhá za každým rohem...Počet zranění za posledních třicet let se nesnížil ani o píď. Ve skutečnosti dokonce stoupl, protože například natržených Achillových šlach je o deset procent víc...

Tohle a ještě mnoho dalšího se můžete dočíst v knize a bestselleru o běhání BORN TO RUN. A proč o tom všem píšu? Světe div se, sám jsem onou KURIOZITOU (klepu na dřevěný stůl). Běhat jsem začal na konci prázdnin roku 2007. Tedy nějakých 6let. Ano sice k delším běžeckým trasám jsem se prokousal až později, ale i tak, zůstává jediným nejvážnějším běžeckým zraněním krvavý šrám na hlavě. 

Přišel jsem k němu loni na dovolené v Jeseníkách. Když jsme si jeden den s přítelkyní naordinovali "odpočinkový den". Já nevydržel a přivstal si a vyrazil z Karlovy Studánky směrem na Praděd. Údolí Bílé Opavy bylo opět krásné, ba co víc v ranním oparu, ještě hezčí. Na konci údolí, těsně pod chatou Barborka, roste strom. Řekl bych, že tam roste již několik století. Zkusil jsem s ním pohnout a zjistit, jestli za tu dobu zapustil hluboko kořeny, respektive moje hlava se rozhodla utkat se v nerovném souboji s jednou mohutnou větví onoho stromu. Jakmile se mi v hlavě "rožlo" (pro Pražáky rozsvítilo) ihned se mi instinktivně vymršila ruka, strhla šátek z hlavy a zjistila, kde je ta díra. Mezitím, mi po celém ksichtě tekly čůrky krve a já ihned z běžecké ledvinky vytáhl vodu a jal se hlavu polívat. Čůrky krve se změnili v potoky vody a krve a musel sem vypadat jak boxer po nějakém tvrdém direktu. Štěstí/neštěstí bylo, že teprve svítalo a nikde ani noha. Kdyby to bylo během dne. Vsadím se, že do pěti minut bych měl i vrtulník :-)
Takhle sem musel učinit nejtěžší rozhodnutí. Na Praděd už bych nedoběhl, tak bylo otázkou dne, jestli dojít na Barborku a nechat se ošetřit, nebo to "VYBRUTIT" a po svých zpátky do Karlovy studánky. 

Na hlavě nezůstala po roce ani stopa.

No už jenom dodám, že když jsem asi o hodinu později potkal ve Studánce přítelkyni, jak jde do obchodu kupovat snídani, zmohl jsem se jenom na: "Asi mě zabiješ" a sejmul jsem děravý šátek. :-) Po řádném vymytí to nevypadalo tak zle a po pár měsících a "sloupání strupu" zůstala hlava beze stop. I na mozku to nezanechalo následky, jen mám od té dobi problémi z pravopysem. :-)

Ale proč to všechno píšu?
Tahle jediná příhoda je totiž moje nejvážnější běžecké zranění za celých 6let! (opět klepu na dřevěný stůl, i "děravou" hlavu) Pokud se mě chcete ptát, jak to dělám, jaký je recept apod. Řeknu vám jen "NEVÍM" Sám jsem o tom přemýšlel a dostal sem se ke psaní tohoto blogu.
I za dobu mé 11ti leté kariéry amatérského fotbalisty mě potkala zranění jen dvě. Namožený sval (cca po 14ti dnech uzdraveno) a vymknutý kotník po špatném došlápnutí...

Možná patřím mezi ty dva běžce co se každý rok nezraní. Třeba je to tím, že se opravdu poctivě protahuji. Nebo mám nějaké genetické vlohy, nebo prostě jen z klikele prdu! Ale asi hlavně o zranění nějak moc nepřemýšlím, nepřipouštím si ho. I když mě něco začne maličko pobolívat, tak za tím nehledám hned plantární fasciitidy apod. Protože jakmile si člověk vsugerovává nějaké nemoci apod. tak brzy zjistí, že to co si vsugeroval se skutečně stalo a on si k tomu jen urychlil cestu. Nechci tvrdit, že když bude mít člověk 40°C horečky a bude si říkat, že je zdravej, tak skutečně zdravej bude to ne, ale myslím, že pozitivním přístupem k životu se spoustě "nemocem" dá předejít. Protože ne nadarmo se říká: "Není důležité být silný, ale cítit se silný" Každopádně doufám, že jsem tímto článkem neurazil paní štěstěnu a při dalším běhu neskončím po trojitém saltu s pěti vruty někde ve škarpě s nohou hozenou za krkem...

Štěstí?!

Proč vůbec začínám psát tyto řádky? Možná (nebo spíš určitě) ve mě zanechalo hluboký dojem dobrovolnictví v rámci Maltézské pomoci na Velehradě při oslavách výročí příchodu Cyrila a Metoděje a včerejší skoro 24km dlouhý výběh tichým lesem a členitým terénem (mimo jiné sem si tak posunul kilometrový "osobák").


Na Velehradě během Mezinárodního setkání vozíčkářů (den před 5.7.) máte celý den na starost nějakého vozíčkáře, tedy člověka s tělesným, či s mentálním postižením, někdy i s postižením kombinovaným. Záleží na míře jeho/jejich "hendikepu", někteří se ani sami, nenají, nevykonají potřebu apod. Sice to teď bude znít jako nějaké klišé, které můžete slyšet na každé charitativní akci apod. Ale až tam si člověk uvědomí, jak je na tom dobře. Ti lidé toho moc nemají, ale přesto se dokážou upřímně radovat z maličkostí!! Z toho, že můžou jít na mši, koncert, že si koupí zmrzlinu, že mají v chráněných dílnách práci a třeba pletou košíky apod.-což jsou pro nás samozřejmostí... Ba naopak, my jsme schopni ještě nadávat a remcat, že na koncertě nehráli takovou a makovou písničku, že kopeček zmrzliny je drahý, jahodová chutná jak nějaká náááhrrrrrražka, že v práci to stojí za starou bačkoru z Rakouska Uherska a že bereme málo peněz atd. atd. Donutilo to zamyslet se i mě-jindy velkého cynika! Hlavně i proto, že moje zaměstnání spočívá v práci s lidmi. Ale s lidmi, kteří moji pomoc defacto leckdy ani nepotřebují a necítí žádný vděk a já kolikrát z jejich strany cítím opovržení mnou samotným. Tito lidé ze setkání vozíčkářů tak byli pravý opak!!

A jak tohle všechno souvisí s Běháním?
Právě včera během mého výběhu jsem nad tím dost přemýšlel. Ač jsem po 4 dnech byl zničený, jak po dvou Beskydských sedmičkách a třech půlmaratonech. Záda mě bolela od přendávání tělesně postižených tak, jako kdyby mi po nich přeběhl Japonský oddíl Sumó a ráno jsem dokonce do sebe JÁ zarputilý "NEKAFAŘ" nalil hrnek kafe, abych ten den nějak zmákl. Ale i tak jsem neváhal a jako vždy každé pondělí po práci jsem vyrazil na delší trať. Tentokrát ne na svoji oblíbenou cyklostezku podél Svitavy do Bílovic, kolem studánky L. Janáčka a přes Hády zpět na Vinohrady... Rozhodl jsem se vyběhnout do kopce přes Líšeň na Hády a pak šusem z kopce kolem Horneku do Mariánského údolí. Následoval směr Ochozská jeskyně a zpět přes celé Mariánské údolí a pak táhlým nechutně dlouhým kopcem do Líšně a pak seběh domů na Vinohrady... Fajn, tak sem vám tu popsal trasu kterou jsem běžel a něco o Velehradu...Ale zkusme číst dál... :-)

Každopádně během mého výběhu sem si pořádně uvědomil, co všechno mám. Ne, že bych nikdy před tím při běhání nebyl šťastný, ale včera to bylo jiné! Intenzivnější!!! Měl jsem radost z každého kořene, co se mi připletl pod nohy. Z každého seběhu, nebo kamínku, který mi při dlouhých sebězích odlétal od nohou. Každý kmen padlého stromu co ležel přes cestu jsem přeskakoval s úsměvem na rtu. Dokonce jsem měl radost, že most co býval přes říčku kousek u jeskyně asi odnesla voda a já mohl proběhnout korytem částečně vyschlé říčky. To vše proto, že sem si uvědomoval, jaké mám štěstí, že tady můžu být, takto běžet a užívat si krásu přírody a tichého lesa. To vše díky tomu, že mi lidé na Velehradě ukázali, jaké to je radovat se ze samozřejmostí každodenního života a z maličkostí. Z malicherných problémů si nedělat hlavu apod. :-)

Myslím, že spousta lidí v dnešní uspěchané době má potřebu řešit problémy a věci, které mnohdy nestojí ani za zmínku. Honit se za penězi a kariérou apod. Když by si člověk uvědomil, jaké má štěstí, že je zdravý, má co má (i když je to někdy pro někoho málo) a může dělat co chce, tak by si toho všeho podle mě daleko víc vážil a život by tak pro něj byl možná i veselejší a my bychom tak na ulici (na běžeckých tratích) potkávali místo "citrónových ksichtů" lidi usměvavé.


Někde na internetu se mi podařilo dohledat údaj z roku 2008, že každý 10 občan ČR se řadí mezi osoby se zdravotním postižením. Takže si třeba zkuste během vašeho výběhu uvědomit, jaké štěstí máte, že tady (na trati) můžete být a tohle krásné si užívat!  :-)

A proto! Běhejte ať máte jakýkoliv důvod a hlavně buďte šťastní :-)

Jinak kdyby si to četl někdo kilometruchtivý a chtěl si prohlédnout trasu, může tak učinit ZDE  :-)

Rock Point Horská výzva - Šumava 2013

7.-8.6. se konal další díl ze seriálu Rock Point Horská výzva. Tentokrát na Šumavě.

I já s Tomem jsme se zúčastnili a pár řádků o našem snažení naleznete níže na uvedeném odkazu Českého Outdooru. :-)

                                                          CZECHOUT