Je to ještě ve mně?
Bylo září léta Páně 2017 a já čtvrtým rokem po sobě dokončil Brněnský Masakr. V náručí s rok a půl starým synem a za ruku s těhotnou manželkou. Už tehdy mi bylo ale jasné, že pokud si budu chtít pořádně užít to, jak děti porostou a vše s tím spojené, budu muset to "moje ultra běhání" nějak omezit.
Během těch 5let jsem si bez výraznějšího tréninku zaběhl pouze 3x v Bílých Karpatech závod CzechUltraTrailTour o délce 18km, nebo 11km Běhej Lesy v Lednici. Dokonce jsem si párkrát zazávodil na silnici v rámci Hodonínského běžeckého poháru, ale bez výraznějšího tréninku to prostě nebylo ono.
Loni (2021) o prázdninách odjela jednou manželka s dětmi na výlet na celý den. A já měl najednou celý den volný a tak jsem vyrazil pod Velkou Javořinu proběhnout si 18km trasu CUTT. Pak se naskytla možnost silniční desítky, kterou se mi bez tréninku povedlo dát lehce pod 50min. Po těchto dvou akcích jsem zjistil, že na tom nejsem tak špatně a v hlavě se mi rodil ještě smělejší plán... Masakr... Sice krátká varianta 30km, ale podívat se na stará známá místa do rodného Brna, bylo lákavé. Děcka začali od září oba chodit do školky a já když měl odpolední, měl najednou část dopoledne jen pro sebe. Začal jsem taky slyšet divné zvuky. Třeba TICHO! To po tak dlouhé době ani nevíte, jak zní. Ale hlavně jsem se zas trošku rozběhl. Po dokončení malého Masakru, jsem si ještě v řjnu střihl skrz kovid přesunuté CUTT (18km). A v hlavě se rodil plán. Plán pro rok 2022. Plán jestli na to Ultra ještě mám.
 |
| Radost po dokončení Malého Masakru byla velká |
Podcasty a škvarková pomazánka
Na Masakru jsem se dozvěděl, že rok 2022 bude jubilejní 10 ročník. To by byla paráda se tu s partyjou kamarádů, co jsme to dřív běhali, zase sejít. To mi šlo tenkrát hlavou. A tak se taky rodil tréninkový plán. Který teda v listopadu a v lednu přerušil absolvovaný kovid. Ten možná malinko ubral sil, ale nadšení pro věc nikoli. Někdy po novém roce jsem objevil navíc kouzlo podcastů. Bylo fajn slyšet z mobilu i něco jiného, než Prasátko Peppu, Mášu a medvěda, králíčka Binga, nebo ovečku Shaun. Narazil jsem např. na kanál Makej Vole! ale hlavně perfektní rozhovor pořadatelů Hostýnské osmy na kanálu hodinky365
O Hostýnské osmě jsem slyšel už mnohokrát v minulosti. Registrace vyprodané pomalu pár minut po spuštění. Nápor při registraci takový, že padaly servery. Krásná příroda, super organizace, v podstatě víkendová akce (i s večerním koncertem) pro celou rodinu, legendární škvarková pomazánka, rodinná atmosféra atd. atd. Rozhodl jsem tedy, že si před Masakrem v rámci tréninku zajedu ještě sem. Bohužel dlouhý Masakr se letos nakonec neběží a tak jediná možnost, kde si dokázat, že na to ultra běhání pořád mám, bylo na Hostýnské osmě.
Takže kvůli škvarkovce a touze dokázat sám sobě, že dokážu za den vypít 6litrů ionťáku, čůrat za běhu, nebo po závodě chodit ze schodů, jak kdybych neměl klouby v kolenou, jsme s napětím jednu květnovou sobotu seděli s manželkou u notebooku a vymačkávali si F5ku na klávesnici. 😎
 |
| V rámci příprav a tréninku se jako Ionťák osvědčil IoniLyte |
 |
| a také gely a tyčinky od edgaru. (řádně popsané pro blbé-mě) |
Trénink
Jelikož bydlíme v nejlepší oblasti pro trénování horských ultratrailů, v samotném srdci Chamonix České republiky, v Dolnomoravském úvalu, kde nejvyšší kopec má asi 360 m.n.m., bylo potřeba také začít běhat v kopcích. Dřív jsem to tak neřešil. Měl jsem docela hodně km po rovině, ale také něco málo naběháno ještě z Brna, které oproti Uherskohradišťsku působí jak Káthmandú proti Dubrovníku. A taky na ten náš nejvyšší kopec jsem se dostal třeba i dvakrát týdně. I když toho času už je teď víc (začala běhat třeba i moje manželka 😎), pořád ho není tolik, co dřív, za mlada, bezdětna a bezstarostna. A točit pořád dokola 14km okruh okolo Štěrkových jezer s brutálním převýšením 20 metrů není prostě ono. Naštěstí máme coby kamenem dohodil (a zbytek dojel autem) Bílé Karpaty. Takže jsem zavítal několikrát i sem. Hlavně i proto, abych se naučil běhat s fofrklackama. Protože Masakr i když má kolem 63km, tak je profilem rozhodně daleko běhatelnější, než H8. Výhodu fofrklacků vidím třeba v tom, že do strmého kopce můžete jít jak stroj a při seběhu vám ty otřesy nejdou jen do stehen, ale rozloží se i do horní části. Což jsem doufal, že v takto strmém terénu bude ku prospěchu. Dokonce jsem si taky pořídil tu chytrou věc na ruku, co vám říká, kdy máte pít, spát, že už dlouho sedíte, kdy máte periodu apod. Bylo to pro mě nové zpestření, na kterém člověk viděl nějaký (i když orientační) progres. Zaběhl jsem si půlmaraton v Lednici (jako tu obec, kde se otužoval Cimrman, ne tu věc kterou máme většina místo televize) a s dětma jsme objížděli výše zmíněný Hodonínský běžecký pohár. Naše ratolesti sem tam stáli na bedně a já v rámci pestrosti tréninku trhal asfalt a snažil se na klasických silničních distancích 5-10km držet tempo co nejvíc a nejdýl ke 4min/km.
 |
| Starter pack a kniha pro naladění na závod. |
V Hostýnkách
Jelikož si tohle čtou jistě všichni, co sedí vpravo, tak je jim jasné, že jsem si v tom květnu F5 vymačkal registraci. Bohužel na konci školního roku nám lehli obě děti s angínou. A já, kterej v životě od děcek chytil maximálně hozenej míč a kterej (vyjma kovidu) je nemocnej maximálně, když je Saturn v konjunkci s Jupiterem, najednou ležel 7 týdnů před H8 s antibiotikama v posteli. Chytrej náramek mi pak samozřejmě po dobrání ATB a prvním běhu řekl, že mi VO2max hodnota spadla o 4 čísla, což jsem po doběhu, kdy jsem se cítil jako Berlínská zeď v 89, nemohl samozřejmě jako hloupej homo sapiens vůbec tušit. A jak už to u dětí bývá, nakonec v pondělí před H8 ulehl syn s horečkama a ve čtvrtek i dcera. Takže definitivně padla varianta rodinného víkendu a já odjížděl s vidinou, že se beztak s takovou v sobotu 13.8. probudím v Rajnoškách s horečkou.
 |
| Útulné nocoviště |
Původně jsme chtěli vzít stan, ale jelikož jsem jel sám a jsem člověk praktický, tak jsem stan nechal doma, s tím, že se vyspím v tom našem sedmimístňáku. Stejně budu chtít jet hned po doběhu za rodinou domů, tak na co stavět stan. Je to přece děsně cool. Vždyť přece všichni ti Američtí běžci spí v těch svých pick-upech a vypadají jak z reklamy na štěstí. Kdysi jsme s kamarádem na Horské výzvě takto spali v jeho Touranu. Ale kamarád to měl tenkrát už ozkoušené a měl mezery v autě tuším vycpané polystyrenem. Proto já, jakožto zkušený běžec, který ví, že experimentovat v den závodu, ať už i s blbou zubní pastou se nemá... Tak jsem po složení sedaček v autě zjistil, že se do něj na délku nevlezu. Rsp. že bych potřeboval vypodložit něčím prostor mezi předními sedačkami a složenými zadními, aby mi hlava nepadala dolů. 😃 Usínal jsem teda diagonálně s tím pocitem, že se stejně nevyspím, protože když je druhý den velké očekávání, tak se často nervozitou budím ze sna. Že jsem třeba zaspal, nebo něco zapomněl apod. (taky to tak máte, že jo? že jo? ŽE JO??)
Spát jsem šel v 21, s tím, že bude stačit vstávat v 6 (Start závodu 8:00). Nemohl jsem samozřejmě usnou a vzhůru jsem byl od 5:00, s tím, že podle chytré aplikace na náramku jsem se vzbudil za noc jen 5x! Pocitově, tak 150x... Ale znáte to, zdá se vám, že jste nestihli start, že jste něco zapomněli a vracíte se pro to z 15km závodu, nebo že plno lidí kolem vás spí taky v autě a je jedno, že je to sedan, MPV, nebo třídvéřák z roku 93...
 |
| Snídaně šampiónů |
Ze začátku
Pragmaticky jsem si vzal kotel jídla na snídani. Vafle, kešu máslo od edgaru, na to plno ovoce a semínek, smoothie, domácí buchtu, maté a já nevím co ještě. Samozřejmě jsem nervozitou snědl tak půlku a to jsem zjistil, že na H8 to mají vymakané tak dokonale, že v obecňáku mají celou dobu otevřený bufáč, kde máte plnohodnotný servis jídel a pití. Pak ještě tak 150x na záchod, obléct, umíchat ionťák a vitamíny od Ovonexu, nakopávák od Edgaru, pobalit popsané tyčinky, gely a magnesium na křeče, 150x na záchod, rozběhat, protáhnout, 150x na záchod a pak si skromně stoupnout někde dozadu startovního pole. Což nakonec hodnotím jako nejlepší rozhodnutí. Snad poprvé v životě jsem na závodě totiž nepřepálil začátek. Vyloženě jsem musel předbíhat závodníky co šli krokem. Navíc při prvním stoupání úzkou pěšinou se udělal takový špunt a šlo se velmi pomalu. Jakmile se cesta narovnala a rozšířila, hned jsem šel co nejvíc dopředu.
 |
| Před Kelčákem |
 |
| Skotsko jak scian dubh |
Klíště
Před závodem jsem si taky snažil orientačně určit, za kolik bych to mohl celé zaběhnout. V jaké můžu být momentálně formě. Tak jsem si na základě časů na kratších a lehčích distancích, (Masakr a ultra CUTT) vybral ten nejhorší a ten ještě podhodnotil. V hlavě jsem si tak snil o čase okolo 9h, nebo přes 9h...Ale hlavně jsem si to chtěl užít, doběhnout a dokázat si, že na to ještě furt mám. Na první kontrole na Kelčském Javorníku (5.6km 463 převýšení) jsem byl ale díky pomalému startu za 54minut!! Usoudil jsem, že bych musel sakra zrychlit a nepřijít na mě krize, abych se k času začínajícím devítkou přiblížil. Vypustil jsem to ale z hlavy, aby mě to moc netrápilo a snažil si užít "pravé Skotské" počasí, které ráno na horách panovalo. Přišel pěkný seběh a stoupání na Čerňavu, ve kterém nám za pomocí zvonců fandil Tomáš Štverák. Stoupák, mlha, zvonce... připadal jsem si skoro jak na Zegamě. Seběh z Čerňavy na první občerstvovačku byl teda výživný. Šněroval jsem to radši vedle příkré pěšiny mezi stromy a říkal si, jaká to bude prdel, tudy dnes ještě jednou běžet už notně unaven. Na Tesáku na občerstvovačce jsem se jen napil a běžel dál. Kousek před druhou občerstvovačkou jsem pod sjezdovkou na Troják prohodil pár slov s jedním závodníkem a snažil se na obličeji vytvořit něco, co by vzdáleně připomínalo úsměv pro zde stojícího fotografa. Na Trojáku jsem do sebe hodil gel, magnesium, nějaký ten meloun z občerstvovačky a hlavně kofolu, kterou tu rozlévali. Dál jsem pokračoval s jednou běžkyní, s kterou jsme se posléze dali do řeči. Po chvilce se mi to ale víc rozběhlo, tak jsme se rozloučili, aby jsme se v následujících asi 20km pořád potkávali. Jí to běželo z kopce, mně to zas táhlo ten den víc nahoru. Vždy, když mě docvakla, ohlásila se jako moje klíště.
Na občerstvovačce na Rusavě jsem do sebe podle svého rozpisu natlačil energetickou tyčinku a zajedl spoustou melounu. Taky jsem okusil kousek chleba s onou legendární škvarkovkou.
 |
| Někde poblíž Čerňavy |
Krize
Na kontrole na Obřanech jsem do sebe natlačil gel a potkal opět svoje klíště. Sondoval jsem od kolegyně, že když už to běžela, na jaký čas to tak máme přibližně rozběhnuto. Odpověděla, že tak 10, možná 11hodin. Vzal jsem si tedy do hlavy, že to mezi těmito časy musím dát, že dýl jak 11hodin to běžet nechci. Hlavně dýl jak 11h by znamenal už i pozdní dojezd domů. Kousek za Obřany jsme se dostali konečně na kousek normální cesty, aby vzápětí uhnula strmě kamsi do kopce a do křoví... Přes Skalný a dvě zamávání fotografům jsem se blížil na sv. Hostýn. Kousek pod ním jsem hodil domů manželce drát, jak si vedu, na jak dlouho to vidím apod. Náš Davča se hned samozřejmě ptal, s krásnou dětskou naivitou, jestli už jsem jako doběhl. Pak se obíhala křížová cesta na Hostýně a moje stehna už si začala připadat, jak kdybych za ně byl taky přibit na kříž. Kousek před začátkem seběhu do Chvalčova mě doběhlo klíště a seběh pralo hlava nehlava, div se málem nerozbilo. Já už začal cítit stehna, tak jsem spíš tak za pomocí fofrklacků seskakoval dolů. Při doběhu na občerstvovačku v Chvalčově jsem potkal pro dnešek na posledy svoje klíště. Zatímco já přiběhl, ona akorát odbíhala. Potřeboval jsem ale nutně protáhnout stehna. Tak jsem se zdržel trošku dýl. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si tu nedat polívku, ale nakonec zůstalo jen u melounů, kofoly a Ionťáku. Což se ukázalo jako školácká chyba. Při stoupání na Jehelník mi regulérně kručelo v břichu a honilo se mi tam snad všechno, včetně Sparťanů za pohárovou Evropou. Před Jehelníkem jsem dle svého itineráře dal gel, ale stejně jsem měl pořád hlad, že bych sněd i Kratochvíla. Naštěstí mi pracovala hlava a furt jsem se snažil jakž takž držet tempo. Až na seběh z Čerňavy na Tesák. Ten jsem připosraně scházel/sbíhal zase bokem stezky. Úplně jsem viděl, jak mi podjedou vanilky a křeč se zakousne do stehen a ty se zakřiví jak Farinova zatáčka. Předběhl mě zatím jiný závodník se slovy ve stylu, že ráno to tudy bylo lepší. Jak zmizel, povolila mi aretace a fofrklacek se zasunul a já se nějaký metr po svahu sesunul...
 |
| Diagnóza: Ultratrailový běžec |
 |
| Kousek pod sv. Hostýnem |
Kousek od cíle a přece daleko
S rukama jak kominík jsem doběhl na Tesák. Hrála tu live nějaká punková kapela a atmoška mě úplně nabila. Konečně jsem taky něco snědl. Konkrétně sýry, salámy, melouny....hodně melounů a chleba se škvarkovkou. Díky kapele jsem si vzpomněl, že sebou tahám celou dobu mp3. Vytasil jsem teda trumf v podobě největších fláků nakopáváků Jury Vaňka a rozběhl se vstříc další občerstvovačce, kde měla být opět polívka, ale hlavně pivo!! Úplně jsem zapomněl, že jsem si dle harmonogramu měl za rýče hodit ještě další energetickou tyčinku od edgaru. Běželo se po červené t.z., ale o kousek dál už trasa zahýbala jinam a musel jsem hledat fáborky. Byl jsem sám a tak jsem občas ztrácel jistotu, jestli běžím správně a byl místy zmatenej jak Hancko v Norsku. Při seběhnutí do Sochové jsem za sebou uviděl pronásledovatele. Nechtěl jsem dát kůži lacino, tak jsem do kopce trochu zabral. Strojovým tempem jsem ukrajoval kilometry do cíle. Hlavu tupě sklopenou do země, když v tom jsem i přes sluchátka zaslechl vedle cesty šramot. Zvedl jsem hlavu a v ten moment jedním ladným skokem, jak Jaroslav Sakala v nejlepších letech, přeskočila cestu srnka. Prvně mě napadlo, co do té škvarkovky dávají, ale pak jsem si řekl: "Vaňku, seš v lese, co se divíš." Kopec na Čečetkov začal po chvilce strmě stoupat, asi jako inflace v České republice. Nutil jsem se pořád do konstantního tempa. Pak se objevil hřeben a já zas mohl běžet. Navíc rozcestník, který poukazoval na Lázy (poslední občerstvovačka) o vzdálenosti 2km, mě značně nabudil. Snažil jsem se hecnout slečnu, kterou jsem míjel, že za dva kiláky bude pivo, ale ta moje nadšení moc neopětovala. Konstatovala, že tu bydlí a že ví, co nás ještě čeká. Musel jsem jí dát za pravdu. Už když jsem si několikrát doma procházel mapu s trasou závodu, tak konec vypadal dost punkově. V podstatě od Čečetkova po Lázy se pohybujete kousek od Rajnochovic. Ale cesta vás zavede ještě kolem dvou kopců a přes Kunovickou hůrku. Kopec, kterej když jsem viděl z Rajnochovic a uvědomil si, že to je ten poslední, na kterej se stoupá přímo vzhůru, tak se mi udělalo špatně. Z obce Lázy se to zdá už kousek, ale je to pořád furt daleko...
 |
| Poslední kopec pohledem z Rajnochovic |
A vyhrál si taťko?
 |
| Cílové foto |
Resumé
U auta jsem do sebe naklopil zbytky ionťaků a pojedl, co jsem nesnědl ráno. Vytáhl válec a u auta se krom strečinku pořádně "proroloval". Studená sprcha a vynikající guláš byly třešinka na dortu! (druhou byla výhra Zbrojovky 😂 ) Věděl jsem, že nejlepší bude jet domů. Vidina měkké postele a ranního probuzení od dětí byla lepší, než karimatka a probuzení od bečících ovcí přes cestu. Navíc vím, jak na druhý den slouží nohy a večer jsem byl po sprše a jídle docela fresh. Navíc domů, do Uherského Ostrohu, do lékárny, do prdele to je mi smutno, to je necelá hodina a půl cesty. Cestou jsem ještě volal s kamarádem Martinem, člověkem, který mě k ultraběhání vlastně dovedl. Musel jsem mu asi 40minut poreferovat o tomto úžasném závodě. Doma už děti spali, tak si moje vyprávění vyslechla jen manželka. A ráno? To za mnou pod peřinu došel Davídek. Říct mi, že mě jde potulit, protože mě včera celý den neviděl. Běhání mám rád, ale tohle je prostě víc. Čas s dětmi na úkor běhání mi to takto krásně vrací. A já jsem za to rád!!
Můžu říct, že mě Hostýnky zaskočili svojí náročností. Ač jsme zde byli v květnu na prodlouženém víkendu a já tu byl běhat, tak i přesto mě překvapila strmost kopců a jejich náročnost. Jako dobrý nápad hodnotím vzít fofrklacky, v sebězích se podvědomě šetřit a nepřepálený začátek. Myslím, že jinak bych měl stehna po 30km rozbitý jak Jarda Jágr svoji KIU. Takto sice pobolívaly, ale zpravilo to vždy krátké protažení. Taky jsem rád, že nebylo nějak extra vedro. Ta mlha, místy mrholení a mírné teploty mi nesmírně vyhovovaly. Jsem totiž typ člověka, co se už i při 20°C potí jak Petr Novotný při vykládání vtipů ve svých estrádách. Navíc když jsem viděl, jaká je v Hostýnkách absence lesa díky kůrovci, tak se netěším, až tu někdy zažiju letní pařák. Ano, doufám totiž, že se sem v příštích letech vrátím a třeba s delší a náročnější přípravou zaběhnu lepší čas. Můžu říct, že po této zkušenosti řadím H8 mezi svoje TOP a MUST RUN závody a doufám,
že třeba za rok budu mít tu možnost si zase proběhnout krásné Hostýnské
vrchy se super servisem pořadatelů.
Pokud to někdo dočetl až sem, tak mu děkuju za jeho čas. Omlouvám se taky, že je to tak dlouhé, ale jsem toho všeho pořád plnej, jak Španělská národní banka mosaznejch cihliček. Další dva dny, byla nejobtížnější činnost chůze ze schodů a dosedání (třeba na wc). Ve čtvrtek už jsem se byl ale vyklusat a v sobotu jsme nakonec vyrazili na závod. Protáhnout tělo a protočit nohy na silniční desítku. Týden po H8 za 44:32 není na hobíka snad zas tak zlé.
 |
| Někdy je fotka víc jak tisíc slov |
 |
| Trasa měla nakonec místo 68 km o 2víc. |
-RUNFREE-
Žádné komentáře:
Okomentovat